PRVNÍ
DĚJSTVÍ
1. Obraz
(Náves v
Lykovrisi, vesnici na svahu hory
Sarakiny. Je zde
kostel, k němuž vedou široké
schody a Kavárna u
Kostandise. Je slunečná
velikonoční neděle. Je po mši,
vesničané opouštějí
kostel, mezi nimi
jsou kněz Grigoris, Patriarcheas
a Ladas)
SBOR I
Pán z hrobu svého vstal!
KNĚZ
GRIGORIS
Vstal z hrobu
svého! Náš Pán!
SBOR I
Náš Pán!
KNĚZ
GRIGORIS
Mí drazí, jaký
týden to byl!
Váš pláč a pak
zase jásot, když
Kristus vstal z
hrobu svého.
V mysli jej mějte.
SBOR I
Bůh buď s námi!
KNĚZ GRIGORIS
Už nepřesrok máme
v naší vsi hry pašijové mít. Jak je zvykem,
rada právě určila ty,
kdo v pašijích budou hrát.
SBOR I
Ve jménu Otce i Syna i
Ducha svatého.
KNĚZ GRIGORIS
Pojď sem, Kostandisi. Ty, synu můj,
jsi odedneška Jakub,
apoštol Páně! Jsi dobrý, však snaž
se stát lepším! Nemíchej už
ječmen s kávou, a častěji choď na mši
a nebij ženu.
Rozumíš mi? Tak mluv!
KOSTANDIS
Já rozumím, jen
chtěl bych říct, že já ji nebil!
Spíš ona mě!
KNĚZ
GRIGORIS
Janakosi, ty
jsi Petr!
Bůh tě teď doprovázej!
Však pozor: teď
jsi apoštol
Páně! neokrádej
na váze a neprodávej kočku
za králíka. Co na to říkáš?
JANAKOS
Chci být jak Petr, otče, když
Pán tehdy do
města jel, bylo to
přece na oslíku.
A já bych rád byl, abys vybral mého!
KNĚZ GRIGORIS
Ty sis to přál, Petře, tvé vůli vyhovím.
Michelisi, ty synu můj, jsi
miláček Páně, ty jsi apoštol Jan.
Požehnám ti rád! A maří Magdalena...
SBOR I
Kateřina!
KNĚZ GRIGORIS
Teď zbývá jen Jidáš!
SBOR I
Zrádce, zrádce, Jidáš!
KNĚZ GRIGORIS
Panaite, pojď blíž!
PANAIT
Já Jidáš? Ne! Ne! Nikdy, nikdy, nikdy!
SBOR I
Oh!
PANAIT
Ne! Já Krista, že bych zradit měl? Ne!
Nikdy,
nikdy, nikdy, nikdy, nikdy!
(Panait prchá.
Manolios vychází z kostela.)
KNĚZ GRIGORIS
Manolie! Vyvolen jsi byl, abys Ježíše hrál – !
Kéž Bůh ti dá sílu k tomu!
(Manolios mlčí,
ale jeho srdce
překypuje radostí
i obavou.)
MANOLIOS
Já nejsem hoden.
KNĚZ GRIGORIS
Ne, ty nejsi hoden... Kdo však je?
Sám Bůh však tomu chtěl, abys snášel
úděl Krista. Jediný cíl, jedinou touhu musíš
teď mit a dnem i nocí jen pro ni žij!
Ať Bůh ti sílu dá nést kříž!
SBOR I
Amen.
(Vybraní apoštolové pokleknou.
Kněz položí ruce na jejich hlavy.)
KNĚZ GRIGORIS
Cesta ctnosti, kterou teď musíte jít,
je těžká a tvrdá a trnitá. Jděte
však, neboť tak to chce Bůh!
(Představení obce odcházejí,
zůstává
manolios, Janakos,
Kostandis a Michelis.
Manolia sedí na skále.)
2. Obraz
KOSTANDIS
To nám otec Grigoris uložil těžký
úkol. Kéž by nám v
tom
pomohl Bůh.
JANAKOS
Ba, ba a žít počestně.
To je zlé. Jak to mám dělat, abych nešidil
a přece vydělával? I tak to byla bída!
MICHELIS
Musíš číst bibli!
KOSTANDIS
Jak mám číst, mně to jde hrozně těžko.
JANAKOS
A Petr, ten
uměl číst?
MANOLIOS
Kdopak ví,
Janakosi, kdopak ví?...
JANAKOS
A když lovil ryby, to je prodával nebo
je rozdával jen tak?
(Janakos, Kostandis a Michelis odcházejí)
3. Obraz
(Předstoupí Lenio, která již chvíli Manolia
pozoruje)
LENIO
Je krásný měsíc máj, v máji je čas lásky!
V máji se
vdávám!
Vdávám! Tebe
mám si brát, tvá být! Oh – !
Ty milý můj,
milý můj! Jsi můj Pán,
můj král!
Zlíbej mě přece!
Proč mě
nelíbáš, co je?
Tak řekni, kdy
už se vezmem?
Jaro míjí a dlouží se dny!
Ztracené noci – Manolie!
No tak mluv! Ztratil jsi snad řeč? Proč
nedíváš se na mne?
Promluv, když se tě ptám! Co tě trápí?
Milý můj – !
Pohleď mi do očí.
Pověz mi, co ti je?
Uhranul tě někdo, lásko má!
SBOR II
(Za scénou a v dálce.)
Slyš nás!
(ztmaví. Zatímco prohlašujete a Manolios
v tichosti vypadat jako fialové vrcholy
monte Sarakina jsou obarvené modře.
Apoštolové a návrat lidí.)
MANOLIOS
Slyšte! Slyšte!
JANAKOS
Hle! Zástup lidí!
MICHELIS
Jdou a zpívají
si žalm...
SBOR II
Ó Bože, shlédni
na nás.
Ó Bože, shlédni na nás.
MANOLIOS
Zní to jak nářek.
MICHELIS
Ne, to není žalm.
(Uprchlíci přicházejí na náměstí.
Kostelní zvony se rozezvučí.
V čele procesí přichází kněz Fotis s biblí.)
SBOR II
Slitování s námi měj! Mocný
Bože, ochraň nás! Měj s námi soucit!
Ochraňuj nás před hordou vrahů,
ó Pane náš! Dodej nám teď síly!
Ó Bože! Slituj se nad námi! Novou sílu dej
nám!
Slitování s námi měj! Mocný
Bože, ochraň nás! Měj s námi soucit!
Ochraňuj nás před hordou vrahů,
ó Pane náš! Dodej nám teď síly!
Ó Bože! Slituj se nad námi!
Novou sílu dej nám!
(V čele procesí je kněz Fotis,
nést evangelium,
po vaší pravici
je muž s vlajkou s křížem
svatého
Jiří vyšívané
zlato, za průvod seniorů s ikonami
a
nabité ženy s balíčky,
nářadí a lopaty,
ženy
kolaps vyčerpaná,
padají balíčků.)
¡Kyrie Eleison! ¡Kyrie Eleison!
Ó Bože! Slituj se nad námi!
Novou sílu dej nám!
(Přichází vdova Kateřina.
Má zelenou šálu.)
KNĚZ FOTIS
Odvahu, moje děti!
S pomocí Páně jsme
unikli jisté záhubě!
SBOR II
Pane můj. Pane.
KNĚZ FOTIS
A za pomoci lidí snad najdem nyní
i domovy nové – vodu a chléb –.
Kousek půdy rač nám, Pane, dát!
SBOR II
Kousek půdy rač nám,
Pane dát!
(Kateřina blíží Manolios)
STARÝ MUŽ
Kousek půdy rač nám,
Pane dát!
(Panait, razí svou cestu davem
se nachází za Kateřina)
PANAIT
Kateřino, koho tu vyhlížíš?
To nejsou muži pro tebe! Běž domů!
Vždyť pro tebe tu není nic!
KATEŘINA
Není ti vůbec líto těch lidí?
Vždyť umírají hlady.
(Dává zpět.
Z epente otočí a zakřičí.)
Jidáši!
(Kateřina uprchne.
Despinio padne k zemi.)
DESPINIO
Ah ... ¡Oh!
ŽENY
Drž se, milá
Despinio, drž se.
Tady nejsou
chudí, jistě nám dají
jíst a pít. Už
k nám jde kněz.
(Setmí se. Manolios a Lenio tiše pozorují,
jak se zrůžovělý vrcholek Sarakiny barví
do modra. Přicházejí apoštolové a lidé.)
SBOR I
Je dobrý a má soucit s bídou.
On pomůže vám v tísni, Grigoris.
Dá radu vám, má soucit s lidskou bídou.
Pojď blíž, otče náš, ó vyslyš nás.
Měj slitování. Slyš pláč,
Bože, jejich pláč.
SBOR II
Ó slyš náš pláč, nářek náš,
našich proseb hlas k Tobě stoupá!
Rač zmírnit nářek náš! Bože,
vyslyš nás, slyš nářek náš a pláč.
Měj slitování.
(Vchází kněz Grigoris.)
KNĚZ GRIGORIS
Kdo je to?
Co tady u nás
chtějí?
SBOR II
(Třes Grigoris)
Oh! Oh! Mějte slitování! Měj s námi
slitování.
KNĚZ FOTIS
Kněže, já jsem otec
Fotis, nám Turci spálili ves,
a teď nás mučí
hlad.
SBOR II
Slituj se! Vyhnáni z rodných domů.
KNĚZ GRIGORIS
Otče, řekni pravdu, jaký hřích jste to
spáchali,
že Bůh na vás
uvalil takový strašný trest?
SBOR II
Měj s námi soucit!
KNĚZ FOTIS
Kněže, i já jsem služebníkem Nejvyššího.
I já kalich jsem
pozvedal s krví Kristovou!
Nezvyšuj tedy hlas můj bratře!
SBOR I, II
Kyrie eleison.
KOSTANDIS
Tak snad nevypadal apoštol Jakub.
JANAKOS
Nebo svatý Petr.
MANOLIOS
Otče, vyslyš jejich prosby.
Slábnou hlady!
(Grigoris vztekle odstrčí Manolia.
Kostandis a Janakos
ho chtějí chránit.)
KNĚZ GRIGORIS
Mluv, mluv, kněže!
Řekni, co od nás chceš?
Copak vám máme dát?
KNĚZ FOTIS
Zem! Půdu, jež tu ladem leží.
My ji obděláme.
SBOR I, II
Zem! Zem! Zem!
KNĚZ FOTIS - SBOR I, II
Zem! Půdu, jež tu ladem leží.
My ji obděláme.
(tam je hluboké ticho)
KNĚZ FOTIS
Bůh nějak dlouho váhá, než ti radu dá,
než osvítí tě,
otče!
(Despinio umírá.)
KNĚZ
GRIGORIS
Zde je odpověď,
na níž čekáš.
Bůh osvítil
pastýře svého! Pryč, děti moje!
(Ukazuje na mrtvé Despinio.)
Cholera.
SBOR II
Cholera.
KATEŘINA, MANOLIOS
To není pravda!
(Uprchlíků sténat, strach převezme
vesničané, kteří ustupovat, Grigoris
odejde.
Dva muži rozprostírají pokrývku.)
SBOR II
Oh Ne! Ne!
To není pravda!
KNĚZ FOTIS
To není pravda.
KATEŘINA, MANOLIOS
Vždyť je to lež!
SBOR I
Jděte, ach jděte, kéž vás provází Bůh,
kéž spasí vás Bůh.
KNĚZ FOTIS
To není pravda, bratři! Umřela hlady.
Umřem všichni. Ve jménu
Božím, dejte nám, co vám přebývá!
KATEŘINA
Já vám dám málo, víc nemám, jen ten nový šál.
Jsem chudá, nemám víc! Jen berte!
Jedna z vás ho nosit může,
jednu může hřát!-
(Kateřina hodí šál na přikrývku.
Panait ji uchopí za hrdlo)
PANAIT
Za krev srdce svého jsem ho koupil
a ty dáš ho těm lidem.
Já tě musím zabít! Proč mě mučíš a dráždíš?
(Náhle pokořující sám)
Tak mi aspoň dovol v noci přijít.
Nemám na světě žádnou
jinou radost než tebe, Kateřino.
KATEŘINA
Přijď.
(Odcházejí.)
MANOLIOS
Usaďte se na hoře Sarakině.
KOSTANDIS
Je tam dost vody a koroptve.
MANOLIOS
A je tam i suché chrastí.
S tím ohně rozděláte
a ty vás budou hřát!
KNĚZ FOTIS
Dílo Všemohoucího: ty, země a ty,
vodo, jež z písku prýštíš, ty,
která spánek neznáš
a žíznivým sokolům sloužíš a ty, ohni, jenž
ve dřevě spíš a čekáš, až člověk tě probudí,
vám dík a chvála patří.
Štvaní lidem jsme, štvaní lidmi, jež si říkají
bratři.
Jen kosti otců máme s sebou
a nástroje k práci a pak sémě lidské.
SBOR II
Jen ostatky otců, ruce k práci.
KNĚZ FOTIS
Vyslyš nás, Bože.
SBOR II
Vyslyš nás, Bože.
KNĚZ FOTIS
A semeno mužů.
SBOR II
Vyslyš nás, Bože. Kéž to sémě
ve skále vzejde zas. Slyš nás.
Pánu vzdejme dík!
OZVĚNA I
Buď Bohu dík!
OZVĚNA II
Buď Bohu dík!
KNĚZ FOTIS
Pojďme!
(Odcházejí směrem k Sarakině.)
DRUHÉ JEDNÁNÍ1
1. Obraz
(Před domkem Janakose. Vedle stojí
jeho osel. Naproti je dům a zahrada
Kateřiny. V pozadí hora Sarakina)
JANAKOS
Když zasel símě, tu část spadla
na kraj cesty a ptáci nebeští
snědli je. Část zapadla v trní, část padla
v zemi dobrou a úrodu dá víc než stonásobnou.
(Obrací se k svému oslu)
Poslyš, můj milý, mám báječnou zprávu,
která tě určitě potěší:
ty máš v našich pašijích osla Kristova hrát,
a nést ho, ta čest!
Musíš důstojně jít jako král!
KATEŘINA
Sousede, jak to přijde:
sám žiješ jako kůl v
plotě,
věčně však v dobré míře. Rci, jak to
děláš?
Sousede, zlý
sen se mi zdál: tu
stál Manolios,
Měsíc vzal do rukou,
na kusy jej
krájel.
JANAKOS
Nech být toho chlapce –
toho nech, tomu dej pokoj!
Ty Magdalenu teď hrát máš, nač je ti muž,
když ve hře je
Bůh?
KATEŘINA
(Směje se)
To je přece
totéž, hloupý!
Z každého muže
na chvíli jen být
může – skutečný
Bůh!
Tenhle zázrak
však netrvá, z Boha je
Janakos, Panait, nebo také starý
Patriarcheas! Chápeš to?
JANAKOS
Tomu aby rozuměl sám čert!
KATEŘINA
Ty chudinko, to jsi mužský a to nevíš?
Nu, buď zdráv!
A hodně štěstí v obchodě,
snad rozumíš aspoň tomu!
(Vchází do svého domu.)
2. Obraz
(Ladas
netrpělivě očekává Janakose.
Posadí se spolu a hovoří šeptem)
LADAS
Posaď se, Janakosi!
Jsi ty ale dítě Štěstěny. Budeš bohatý!
Zahrnu tě zlatem. Slyšíš, příteli?
JANAKOS
Jakým zlatem?
LADAS
Poslouchej, – ti lidé ze Sarakiny
si určitě něco poschovávali.
Prsteny, náramky, zlaté peníze. Už ti to
došlo?
JANAKOS
Ještě ne, ale ty už mi to vysvětlíš.
LADAS
Půjdeš na horu Sarakinu a řekneš jim tohle:
„Bratři, já vás zachráním.
Dám vám, co potřebujete k životu –
žito, ječmen, olej a víno
a vy mi dáte svoje šperky.“
Už rozumíš, ty hlavo skopová?
JANAKOS
Už začínám... už začínám chápat...
LADAS
To mi dnes v
noci poradil Bůh, víš?
A tobě teď
začne báječné živobytí.
To mi dnes v
noci poradil Bůh, víš?
A tobě teď
začne báječné
živobytí.
JANAKOS
Bojím se Boha, otče Ladasi, bojím se Boha.
Je to správné,
vykořisťovat pronásledované bratry?
LADAS
My je přece nevykořisťujeme,
ty slepičí mozečku. My je
zachraňujeme před smrtí.
Kdo nejí, musí
umřít. Děláme prostě
takový výměnný obchod. Tak co?
JANAKOS
(zpěv)
Zlato! Zlato!
A v truhle je mít!
Moci tam hrábnout a brát...
Ty náušnice z tisíců uší...
Mít zlato! A pěkný domek, v něm
postýlku a ženu.
A v den svátku s ní do kostela kráčet, být
všemi
vážený a ctěný... Souhlasím!
(mluví)
Platí, otče Ladasi!
A jdeme napůl, že?
LADAS
(mluví)
Platí! Tu máš tři libry závdavkem!
A teď si pospěš. Sbohem!
3. Obraz
(Za vesnicí u
pramene Sv. Basilia.
Je poledne, Manolios nese vodu)
KATEŘINA
Manolio! Manolio!
Proč za mnou jdeš jako stín? Já tě ve snu
vidím každou noc, proč jen za mnou jdeš?
Nech mě být!
Ach Manolio, proč na mne myslíš dál?
Proč mne nenecháš spát?
Pravdu mám, dál myslíš na mne.
MANOLIOS
Vždyť je mi tě líto, líto až k pláči, na to
myslím.
KATEŘINA
Mně líto, že je ti? A
proč?
MANOLIOS
To nevím, Kateřino, a na to se neptej.
KATEŘINA
Snad za mne se stydíš?
MANOLIOS
Já nevím, jak mám to říct.
KATEŘINA
Co ti mám dát, co chceš?
MANOLIOS
Nech mě!
(se snaží odejít.)
Já nic nechci, nech mě jít!
KATEŘINA
Ach ne, Monolio!
Jde z tebe zář jako z anděla, jako z anděla,
který chce duši mou.
Už nezjevuj se mi v snech,
na mne už nemysli víc!
(Manolios je zaměřena na hoře)
Můj život je hříšný, chci sama jej nést!
4. Obraz
(Pusté místo
na hoře Sarakině,
kde se
usídlili Fotisovi lidé)
KNĚZ FOTIS
Člověk právě
jako strom žije z půdy.
Pro své domky
tu máme
místo a
zůstanem zde,
však napřed
vzdáme díky Pánu.
(Standardní nosič vyvolává praporem
St. George)
SBOR II
Kyrie eleison.
STARÝ MUŽ
Třikrát, třikrát, já třikrát pomáhal budovat
ves a její zkázu třikrát
jsem viděl.
Byl mor,
pak
zemětřesení, pak Turci, a přece vítězné
lidské sémě
vzešlo po třikrát.
Vždy ve jménu
lásky a k slávě
života. Než
uplynul rok,
život proudil
tam jak dřív! Z domů
stoupal modravý
dým,
pole zlátla a
křičely děti.
Jako dřív!
KNĚZ FOTIS
Bože, toť brána
Tvá!
(Kropí kameny vodou.)
SBOR II
Slyš!
KNĚZ FOTIS
Branou k nám vcházet budeš.
SBOR II
Ach otče!
KNĚZ FOTIS
Mírnit žal a pláč...
SBOR II
Přijď k nám!
KNĚZ FOTIS
...
a nářek náš,
Bože můj. Tvoje láska ztiší.
SBOR II
Své stádo
zachraň!
KNĚZ FOTIS
Toť brána Tvá!
Přijď k nám!
SBOR II
Přijď k nám!
KNĚZ FOTIS
To je Tvoje
brána, Panno svatá!
SBOR II
Matko Páně!
KNĚZ FOTIS
Znáš cíl a znáš
smysl
života i zkázy i bídy.
SBOR II
Znáš cíl a znáš smysl života i zkázy i bídy.
Znáš pokory cíl a smysl lásky.
KNĚZ FOTIS
Ó Panno, ty shlédni k nám vlídně,
sílu a trpělivost račiž nám dát!
SBOR II
Ó Panno, ty shlédni k nám vlídně,
sílu a trpělivost račiž nám dát!
KNĚZ FOTIS
Brána to Tvá! Přijď k nám!
SBOR II
Přijď k nám!
(Vstoupí Janakos nepozorován, stojí
za kamenem
a pozoruje uprchlíky.)
JANAKOS
Zde brána Tvá, kde je jaká brána?
Tady vesnici
budují? A jak?
Ze vzduchu snad? Mají hlad!
Sotva stojí, ale brány staví!
Jsou to blázni!
STARÝ MUŽ
Děti! Zde bude brána svatého Jiří.
Našim kozám i
ovcím požehnej,
aby bylo pro děti mléko a nám aby
dávaly maso,
jež posílí tělo.
Nech, ať vlny
je dost, ať se můžeme
před mrazy
ochránit.
Žehnej
zvířatům, která člověku slouží:
i volům i psům
i slepicím žehnej! Svatý Jiří,
zde je brána
Tvá! Přijď k nám!
(Uléhá do vyhloubeného základu.)
SBOR II
Přijď k nám!
JANAKOS
Jsou blázni
anebo světci?
Můj Bože!
KNĚZ FOTIS
Dědečku, to
nejde,
vy hoši, pomozte mu ven!
STARÝ MUŽ
Ne, mně je tady dobře.
Nechte mě zde! Copak nevíte: když má
vesnice pevně stát, musí být lidská bytost
pohřbena v jejích základech?
(Janakos se nemůže dále skrývat. Vystoupí
do popředí a Fotis ho poznává)
KNĚZ FOTIS
Příteli, který jdeš z Lykovrisi,
vítáme tě k nám. Proč ale, synu
můj, pláčeš?
Ty spáchals nějaký hřích?
(Třese ruka Yannakos,
Yannakos rozdělí slzy.)
JANAKOS
Otče, vyslechni moji zpověď.
(Kněz vezme ho za ruku
a oba bokem)
KNĚZ FOTIS
Pojď se mnou!
(Yannakos začne mu vyprávět
o v
souladu s otcem Ladas.)
JANAKOS
To mne tak zaslepila žádost.
Ber, otče, tady máš, tu máš zlato!
(asi málokoho hrobky)
Dětem za to můžete koupit mléko.
Jestli můžeš, tak odpusť a mír
najde zas duše moje. Ach odpusť!
Nic než tvé odpuštění už mne
nevykoupí.
SBOR II
Otče, ten stařec umřel!
KNĚZ FOTIS
Zem buď mu lehká! Zemřel šťasten.
Bude žít v základech naší
vsi a v našich srdcích, bratři!
Kéž jeho víry vesnice je hodna.
Ten čin z půdy paměti ať vzkvétá.
On z křesťanů prvních příklad
si vzal, co v katakombách svůj život
skryli a láskou svou tak.
(Odbočka k Yannakos.)
obnovili svět. Odpouštím ti, můj synu!
(Fotis vzlyky.)
JANAKOS
Pláčeš teď nade mnou?
KNĚZ FOTIS
Nad tebou, nad sebou a celým světem.
Jdi, mír s tebou!
JANAKOS
(živé a šťastný, načítání svůj
ranec
na zádech a nižší Hora)
Teď zasij símě své: část padne
na kraj cesty a ptáci nebeští snědí
je; část zapadne v trní,
část padne v zemi dobrou
a úrodu dá víc než stonásobnou.
KNĚZ FOTIS
Včera zdál se mi sen o svatém Jiří,
do rukou mi vtiskl sémě naší
obce. Zde, v dlani měl jsem droboulinkou
vísku s kostelíkem
a domy i skály a půdou. A pak řekl mně:
Zasej!
JANAKOS
Úrodu dá stonásobnou.
(Odchází.)
TŘETÍ JEDNÁNÍ
1. obraz
(Manoliova chatrč na hoře Panagii.
Je večer. Manolios je zabalen do deky)
MANOLIOS
Hraj Nikolio, vezmi šalmaj a začni hrát.
Mám srdce vyprahlé.
(Nikolio hraje.)
Už dost! Přestaň s tím! Přestaň, povídám!
(Usíná.)
LENIO
(Zdaleka, vstoupí do snu Manolios)
Manolie! Manolie!
Lásko má!
Chci svatbu mít, já chci se vdávat!
(Manolios v režimu spánku,
před sebou na kněz Grigoris.)
KNĚZ GRIGORIS
Dnem nocí jeden cíl jen
mít teď musíš,
aby ti Pán dodal dost síly nést jeho kříž.
(Zjevení se vytrácí a Manolios
přejděte
na vdova Kateřina)
KATEŘINA
Ve snění tě vídám noc co noc.
Ach proč mi nedáš spát?
(Ona zmizí a Manolia
Probouzí se ze sna)
MANOLIOS
Pomoc!
NIKOLIO
Co křičíš? Máš zlý sen?
Pověz mi, co se ti zdá?
MANOLIOS
Mrazí mne. Jdi pryč!
(Znovu usíná.)
JANAKOS
(zobrazeno v snu Manolios)
Lháři! Ježíše máš hrát a myslíš
na svatbu s dívkou?
Lháři! Lháři! Lháři!
(Yannakos zmizí.
Objevují se zároveň
noční můrou
Manolios, Yannakos,
představují, Kateřina, Grigoris)
LENIO
Já se vdávat musím! Vdám se! Manolie.
KNĚZ GRIGORIS
Máš svědomí čisté?
Přísahej, červe hříšný!
JANAKOS
Lháři! Lháři! Lháři!
KATEŘINA
Proč mi nedáš spát? Proč mi nedáš spát?
(Osoby ve snu zmizí a objeví
se žena
v černém. Manolios se jí
chce dotknout,
ta se ale
zasměje a odhodí háv.
Je to
Kateřina.
Pak zmizí.)
2. obraz
NIKOLIO
(Probouzí se.)
Co je ti, pane? Jsi jako v mátohách.
Asi tě někdo uhranul. Věř mi.
(Představují zadá chaty.)
LENIO
Manolie! Bože, co s tebou je?
Hledíš na mne tak, jako bys viděl
přízrak. Pojď blíž! Pojď blíž! To jsem já,
Lenio.
Máš mě přece ještě rád? Nebo ne?
Vím, že máš. Pověz, miláčku, kdy se vezmeme?
Neodpovídáš! Jak chceš. Ještě nejsi můj muž.
On se najde někdo lepší než ty!
Pojď matko Magdaleno, pojď pryč!
(Manolios ji následuje.)
NIKOLIO
Půjdeš teď dolů do vsi?
(Manolios sedáku a odchází)
To kolem tebe obchází čert!
Určitě! Dej na mne!
(Sedne si a hraje na píšťalu.
Lenio vchází,
přivábena hrou.
Nikolio přestane hrát,
přiskočí k ní a svrhne
ji na zem.)
3. obraz
(Pokojík v domě Kateřiny.
Je slyšet klepání)
KATEŘINA
(mluví)
Kdo je tam?
MANOLIOS
Pusť mě
dovnitř.
KATEŘINA
Kdo je to?
MANOLIOS
Manolios.
KATEŘINA
(zpěv)
Ty sám! Ty ke mně jdeš! Ach pojď! Jen pojď!
Přece přišels’, pane můj! Ve bdění,
ve snění tvůj
obraz před
očima mám, ó
pojď, lásko má. Pojď, lásko má,
pojď ó pojď,
pojď! Teď u mne jsi, pane můj!
MANOLIOS
Já přišel ti říct, abys dál na mne nemyslela.
Nikdy víc mne nevolej!
KATEŘINA
Lásko ty má! Tys to
jediné,
co teď na světě mám!
Nevím, jak stalo se to, já nevím jak,
ale to přece vím – má jsi spása! Jsem
bez tebe ztracená.
MANOLIOS
Ach sestro, má sestro, já ale musím volným
být.
Tak mi pomoz, prosím!
KATEŘINA
Jak by se dítě bálo, jeho pláč nocí zněl.
Co mohu já ti dát, lásko?
Život můj jestli chceš, si vem.
Je tvůj! Je tvůj za to slovo,
kterýms’ mě osvobodil.
Tys nazvals’ mě sestrou, sestrou!
Sestrou! Sestrou! Sestrou! Sestrou!
Jdi, čekat tě budu dál.
(Manolios odchází. Panait, žárlivý,
vidí ho opustit dům Katerina)
4. obraz
(Cesta na Sarakinu. Je jasný
slunečný den.
Janakos jí)
JANAKOS
jsem blesku syn a hrom je můj strýček. Když
se
mi zlíbí, spustím bouřku. Vždyť já blesku
vládnu,
v moci mám sníh, v moci mám sníh.
Vcházíí Kateřina s velikým rancem,
s ovcí a kozou.
(Kateřina svážejících těžký balíček
a
přináší svázaný ovce a kozy)
KATEŘINA
Na tvé zdraví, Janakosi.
JANAKOS
Kateřino! To jsou k nám hosti. Kam jdeš?
Chceš tu ovečku prodat?
KATEŘINA
Chci! Za pouhé zaplať Bůh,
za pouhé zaplať Bůh!
JANAKOS
Právě jim, pojď si taky vzít!
(Ona sedí.)
Nechceš kousek?
KATEŘINA
Díky, cibuli nejím!
JANAKOS
Páchnout po ní nechceš?
KATEŘINA
Ne! Ne! Nemám už hlad, odpusť.
JANAKOS
To ty mi prosím odpusť. Jsem osel,
mluvím hloupě.
(Ukazuje na těžký balíček, který přinesl Kateřina.)
To chceš dát Sarakinským? Ovci též?
KATEŘINA
Tam nemají co dětem dát!
Už chápeš?
(Jako to omluvil.)
Budou mít mléko, já sama dítě žádné nemám
a zdá se mi proto, že jsou všechny moje.
JANAKOS
Kateřino, ke tvým nohám měl bych
teď pokleknout a zlíbat je.
KATEŘINA
Když všichni si to přáli, že mám jim
Maří Magdalenu ve hře hrát.
Já vím, jaká žena ta Magdalena byla.
Taková jak já, taková
jak já to byla hříšnice!
Hanba bylo mi; teď ale nestydím se už
vůbec. Při Pánu smím
až do hořkého konce
pevně stát.
Rozumíš
mi, jak to myslím?
Rozumíš? Janakosi?
JANAKOS
Rozumím, Kateřino.
U Sarakinských
jsem pochopil
mnohé.
KATEŘINA
Uvidíš dnes
Manolia?
JANAKOS
Mám mu snad
něco vyřídit?
KATEŘINA
Ne, ne, díky.
(Odchází.)
(Z vesnice přicházejí rozhořčeni
Grigoris,
Patriarcheas, Ladas,
Panait a ostatní. Hlas
Manolios je slyšet,
kázání v džungli vzdálenosti.)
KNĚZ GRIGORIS
(mluví)
Musíme tomu udělat rázně konec.
Ten Manolios uhranul celou vesnici.
MANOLIOS
(z dálky)
Povím vám, co mi řekl dnes v noci Kristus.
KNĚZ GRIGORIS
O čem to mluví?
PATRIARCHEAS
O Kristovi.
KNĚZ GRIGORIS
O Kristovi? Co ten o něm může vědět?
To je přece moje věc.
5. obraz
PATRIARCHEAS
Nech ho klidně mluvit.
Stejně tím nic nedocílí.
LADAS
Je nebezpečný.
Měl by mlčet.
Nemá ani co by se za nehet vešlo,
a přitom chodí a vykřikuje, že jsme bratři.
PANAIT
Říká, že Kristus ho osvítil.
LADAS
(Do patriarcha)
Takové řeči bys mu měl zakázat.
KNĚZ GRIGORIS
Zasévá ve vesnici nesváry a nasazuje lidem do
hlavy všelijaké divné nápady.
Hraje si na svatého a už se našlo pár prosťáčků,
kteří se v něm shlédli.
LADAS
Je to prorok ďábla.
PANAIT
Takoví, jako Manolios, dělají po světě revoluce,
to vám povídám.
KNĚZ GRIGORIS
Chce rušit Bohem dané zákony a řády.
Vyženu ho z vesnice.
VŠECHNY
Ven s tím!
(Manolios se skupinkou lidí
přichází ke Grigorisovi.)
MANOLIOS
V spánku přišel ke mně Pán a smutně ptá se:
řekni, máš mě rád?
Mám, Pane můj. To však nestačí, synu.
Když víš, že mí bratři strádají v bídě,
jak klidně můžeš si jíst a spát?
To já hlady umírám, to já nuzný jsem tam,
kde bohatých je dost.
STARÁ ŽENA
Je to vůbec náš ovčák?
Vždyť mně se zdá, Bůh odpusť mi hříchy,
že v něm sám Kristus Pán přišel k nám a učí
nás,
jak napravit svět!
ANDONIS
Mlč chvilku, matko, buď tiše!
On bude dále mluvit.
MANOLIOS
Zde bohatých je taky dost...
Těch, co o svém řádu stále tvrdí,
že prý Bůh jej dal světu.
Krista zpotvořit chtějí k obrazu svému,
aby byl jako oni! Lhář, lichvář
a zbabělec, který sedí na truhlici zlata.
Náš Pán však říká, bratře,
prodej statek svůj a rozdávej chudým;
máš-li košile dvě, jednu jim dej!
ANDONIS
Já už ti rozumím! Rozumím!
Já – váš holič – těm Sarakinským
své sklizně desetinu dávám!
SBOR I
Já též!
ANDONIS
Tak nezůstanu sám,
zaplať Bůh!
SBOR I
A já, dám ji též, dám ji též!
ANDONIS
Já též!
KNĚZ GRIGORIS
Šílení! Dejte si pozor!
Všechno je to jen zlodějská léčka!
Manolio, běž a hlídej svoje ovce.
ANDONIS
Chlapy sarakinské
každičkou sobotu zadarmo oholím,
všem vytrhám špatné zuby!
(Manolios a jeho lidé odcházejí.)
KNĚZ GRIGORIS
Vyženu ho z vesnice! Já ho naučím bouřit
proti řádu světa!
Uvidíte, jak ho zkrotím –
Krista, apoštoly a celou tu sebranku.
(Michelis kývne na Kostandise a Janakose.)
MICHELIS
Teď vám řeknu, co vím!
Lenio přiběhla dnes k otci.“
„Otče, nechci Manolia.“
„Máš ráda jiného?“
„Mám, Nikolia, toho si chci vzít.“
JANAKOS
Je to kočka.
Ten kněz chce zničit Manolia.
Dávejte na něho pozor!
(Manolia vrátí
Nikolios
vystoupí zpoza skály.)
NIKOLIO
(křik)
Manolie, poslyš. Ale nesmíš se na mne zlobit.
MANOLIOS
Mluv, ale nekřič tak, nejsem hluchý!
NIKOLIO
Ožením se s Lenií!
MANOLIOS
Já vím.
NIKOLIO
Ty víš? A ty mne nechceš zabít?
MANOLIOS
Ne, ne,
Nikolio, jen přát mnoho štěstí.
(Nikolio odchází. Po chvíli vstoupí
Kateřina a usedne opodál. Noc padá)
Pán je stále
živ, světem chodí hladový,
jako kdyby se
jim
sám Kristus zjevil ve tmě.
(Michelis Kostandis Yannakos, přiloženy a se
strachem Manolios, j ako by Kristus, špatně
oblečený a smutné, on už se jim zjevil ve tmě.)
KATEŘINA
Jen vánek si v
listí zpívá, jak víno těžká
noc má barvu
zralých fíků a vzduch
nasládle voní
révovím.
To příroda Pána
svého
zdraví, teď mír
je v srdci lidském
a láska je
blízko nás.
JANAKOS
Kdo je to?
ECHO
Kdo je to? Kdo je to?
Kdo je to? Kdo je to?
Kdo je to?
ČTVRTÉ JEDNÁNÍ
1. obraz
(Náves a kostel jako v 1. jednání.
Vesničané slaví svatbu Lenie a Nikolia)
SBOR I
Čím je jabloň kvetoucí v háji,
tím je mezi mládenci milý můj,
srdce mého pán. Pojď, ty můj králi,
slavit lásky den! Je zima ta
tam i mráz a sněhy a déšť
a skřivánka píseň zní nad krajem.
LENIO
Čím je jabloň kvetoucí v háji,
tím je mezi mládenci milý můj.
Ó, pojď můj sladký králi se mnou,
pojď ó pojď, je zima ta tam
i mráz a sněhy z výšky ptačí zní písně,
jež k lásce zvou, k lásce zvou.
(Patriarcheas předstoupí před
snoubence.)
PATRIARCHEAS
Buď zdráv ten den
veselých radovánek.
Půjdeme teď jíst a pít.
Kéž přáno je vám žít dlouhá léta,
houf dětí vesnici dát a kéž vám
Bůh požehná!
SBOR I
A kéž vám Bůh požehná!
Zda vůbec víte, manželé, kde láska
sídlo má? Víte, manželé, kde své sídlo má?
Láska! Ta v očích jak
blesk a v ústech jak med,
v srdci jak šíp pevně tkví a nikdy víc
se vymýtit nedá, se vymýtit nedá.
Hej!
(Grigoris se objeví
ve dveřích kostela.)
KNĚZ GRIGORIS
Bratři drazí, zaslepil vás Bůh.
Když pastýř objeví,
že ve stádě je zvíře prašivé,
které mohlo by nakaziti jiné,
najdou si místo v ústraní,
kde strmý je sráz a ze skály
je svrhnou. Bratři.
Ovce nakažená je v našem stádě!
(ukazuje na Manolios)
Je jí Manolios!
Manolios!
On proti zákonům se bouří,
jsme tedy povinni před ním se chránit.
Z našeho středu ho musíme navždy vypovědět
a vyhnat a svrhnout do nejhlubších pekel!
Odejdi!
Odejdi!
Odejdi!
Jsi vyobcován z církve!
SBOR I
Vyobcován z církve!
Manolios je
vyobcován z církve!
KNĚZ
GRIGORIS
Proklet budiž
každý, kdo jenom na něho promluví!
SBOR I
A proklet buď každý, kdo na něj promluví!
KNĚZ GRIGORIS
Že nikdo rozšiřuje ruku.
SBOR I
Že nikdo rozšiřuje ruku.
KNĚZ
GRIGORIS
A dotkne se jej
nebo mu sousto dá.
SBOR I
Dotkne se jeho či mu chléb podá.
KNĚZ GRIGORIS
Amen
SBOR I
Amen
(Michelis vyjde z kostela.)
MICHELIS
Stůjte! Manolios není sám,
já půjdu s ním, já Michelis!
JANAKOS
I já, Janakos, jsem při něm,
já taky s ním jdu rád!
(Kostandis se připojí další dvě.)
KOSTANDIS
I já, Kostandis, chci při něm stát!
(Vesničané ustupovat
od čtyři muži)
KNĚZ GRIGORIS
Všichni tedy běžte s ním! Pryč! Pryč!
SBOR I
Pryč! Pryč!
Vyobcován z církve!
Vyobcován z církve! Amen.
(Manolios vyjde z kostela.)
MANOLIOS
Já Pána jen jednou jsem spatřit chtěl
a Tvůrce teď vyslyšel mé toužení.
Přišel a vyvedl mě z temného bludu,
pak posadil mne sem na tvrdý kámen
a nové písni mne naučil.
V životě lidském je určený čas pro každý
cit a čin: je čas zrození a smrti čas
a je čas pláče a je čas smíchu,
čas zármutků i radování a je čas lásky,
nenávisti čas, je míru čas a čas války.
Slyšte teď mne – !
Počet vydat chci z činů svých!
(Ukazuje na Grigoris.)
Však když kázal mi Pán:
synu můj,
tys povolán, tu jásot naplnil mé srdce.
Jak malá se víska mi zdá!
Štíty hor nizoučké mi zdají se být.
Já byl jsem zlou pýchou posedlý!
Pak Bůh mi najednou oči otevřel.
Lháři! Lháři!
Ty chceš být Božím synem!
Však z kříže bys sestoupit měl,
domů běž, neboť na tě Lenio s láskou čeká.
A tu chvíli ďábel si vyvolil též.
Na kamenném roubení studně
nechal se usmát Kateřinu!
Ten úsměv mě zmát a krev do hlavy vehnal a sílu
vzal, dále myslel jsem už jen na ni.
Kam jsem šel,
tam se mnou šla! Když jsem úlohu svou
před vámi hrál, já lhal! Já lhal!
Tehdy jsem stále myslel na ni! Ano,
pak jsem
pochopil, Boží
vůle k nám přichází tiše,
láskou zhojí
duši.
V trudných
tmách našich nocí se rodí
v nás svitu
jas.
Člověk má sám,
co nitro mu káže, nechat vyrůst v činu plod.
Slyšte, naplnila se míra, čas dozrál.
SBOR II
(za scénou)
Manolie!
SBOR I
Sarakinští.
SBOR II
(Při přibližování k)
Manolie!
MANOLIOS
Naši bratři sem
přicházejí vám vyhlásit boj.
SBOR I
Bůh s námi!
MANOLIOS
Tam děti mrou hlady, hořce pláčou matky!
Kdo čest má v těle,
mlčet nedokáže a musí žádat,
aby počet z činů svých vydal celý svět,
ba i sám Bůh!
SBOR I
Oh!
KNĚZ GRIGORIS
Jsi vyobcován z církve!
SBOR I
Vyobcován z církve!
SBOR II
(více v okolí)
Manolie!
MANOLIOS
Vy nás nutíte k boji!
SBOR I
Vyobcován z církve!
MANOLIOS
Neboť v tomto světě musí spravedlnost být vždy
vykoupena krví. Špatný svět musí zahynout!
KNĚZ GRIGORIS
Zemři!
SBOR I
Zemři!
MANOLIOS
Za pravdu a boj se dejme,
aby ozdravil svět v ohni!
LENIO, KATERINA, MICHELIS
GRIGORIS, SBOR I
Oh!
Jidáš!
(Vesničané zuřivě kolem do Manolia. Panait
zabíjí Manolia. Procesí uprchlíků v čele s Fotisem
přichází. Pokleknou u Manoliova těla. Kolena
jsou kolem mrtvoly. Místní vesničané zpátky.)
KNĚZ FOTIS
Slyš nás, Bože
náš, slyš nářek náš a pláč!
Slyš nářek náš,
Otče náš!
SBOR II
Slyš nás,
Bože náš, slyš
nářek náš a pláč!
SBOR I
Slyš nářek náš, Otče náš! Slyš náš pláč.
KATEŘINA
Měj slitování!
LENIO
Bože náš, slyš náš pláč! A vyslyš nás!
SBOR I
Bože náš!
Měj slitování!
KATEŘINA
Tys Pán!
SBOR I, II
Odpusť nám naše hříchy, Pane náš!
Dej spásu nám!
KATEŘINA
Svatý! Svatý!
SBOR I, II
Suď nás vlídně! Suď nás vlídně! Bože náš!
LENIO
Bože náš!
SBOR I, II
Bože! Oči a srdce teď pozvedám k Tobě.
Mou prosbu slyš a volání mé k Tobě.
Přijď, svou tvář mi zjev! Dítě Tvé v bídě prosí!
Dej, abych kráčel po Tvých cestách.
KATEŘINA
Do sněhu vepsáno jen bylo jméno
tvé a v záři slunce roztálo,
s vodou uplynulo v dál, do cizích moří;
jméno tvé, dolů v cizí moře odplynulo.
KNĚZ FOTIS
Mí synové a dcery! Zmužilá nechť jsou
srdce vaše! Musíme dál!
Vzhůru! Bůh sílu nám dá! Tak pojďte!
(uprchlíků opustit vesnici Hledat
nový domov.)
SBOR II
Kyrie, Kyrie eleison.
Christe eleison.
Christe eleison.
(Za scénou.)
Kyrie eleison,
Christe eleison. Eleison. Eleison. Eleison.
KATERINA,
SBOR I
Amen!
|
PRIMER ACTO
Escena 1
(Plaza de Lykovrissi, pueblo en las laderas del
monte Sarakina. Frente a la
plaza, una Iglesia
con
escalinatas y el Café Kostandis. Es un
soleado
domingo de Pascua. La misa ha
terminado y los
aldeanos salen de la iglesia,
con ellos vienen los
ancianos, el sacerdote
Grigoris y el avaro Ladas)
ALDEANOS
Cristo ha
resucitado: ¡Aleluya!
EL SACERDOTE
GRIGORIS
¡Nuestro señor se levantó de su tumba!
ALDEANOS
¡Nuestro Señor!
SACERDOTE
GRIGORIS
¡Qué alegría!
¡Qué semana santa hemos vivido!
¡Qué alegría! ¡Qué iluminación de velas!
¿Os acordáis?
ALDEANOS
¡Lo recordamos!
GRIGORIS
En la próxima
Pascua, el gran misterio
de la
Resurrección será representado.
Como es
costumbre, los ancianos han designado
a los
actores para la Pasión de Cristo.
ALDEANOS
¡En el nombre
del Padre, y del Hijo
y del Espíritu Santo!
GRIGORIS
¡Adelántate
Kostandis!
¡Desde hoy eres Santiago el apóstol de
Cristo!
Sé digno de usar ese nombre, te hará ser mejor.
No mezcles
cebada con el café y ven a la Iglesia...
¡Y no golpees a su esposa!
¿Me entiendes? ¿Verdad?
KOSTANDIS
¡Entiendo! Pero
no soy yo quien golpea a mi esposa.
¡Es ella quien me pega a mí!
GRIGORIS
¡Yannakos, tú vas a ser Pedro!
¡Sigue la
senda del Señor!
¡Sí, serás un buen
apóstol Pedro!
Da la talla a tu personaje y dejar de vender
cucos
diciendo que son ruiseñores. ¿Me oyes?
YANNAKOS
Te oigo y
obedezco, padre...
Cuando Cristo entró en Jerusalén
iba en un asno.
Quiero
decirte que me gustaría
que ese animal fuese el mío.
GRIGORIS
¡Si ése es tu
deseo, Pedro, así será!
Michelis, te
hemos elegido para ser Juan,
el discípulo
amado de Cristo. ¡Yo te bendigo!
¿Y María Magdalena?
ALDEANOS
¡Katerina!
GRIGORIS
¿Y Judas
Iscariote?
ALDEANOS
¡Judas! ¡Judas!
¡Judas!
GRIGORIS
Panait, ¡ven aquí!
PANAIT
¿Yo, Judas?
¡No! ¡No! ¡Nunca, nunca, nunca!
CORO
¡Oh!
PANAIT
¡No! ¡No me
pidas que traicione a Cristo!
¡Nunca, nunca,
nunca!
(Panait huye. Manolios sale de la Iglesia.)
GRIGORIS
¡Manolios! ¡Te
hemos elegido para representar a Cristo!
Acércate y recibe la bendición.
(Manolios calla, pero su corazón se llena
de alegría
y terror. Aprieta las manos
contra su pecho.)
MANOLIOS
Yo no soy
digno...
GRIGORIS
No, no eres
digno. ¡Nadie lo es!
Sin embargo, Dios te ha
elegido para revivir su pasión.
Día y noche
piensa sólo en una cosa, una sola cosa:
¿cómo puedo ser digno de soportar
el
terrible peso de la Cruz?
ALDEANOS
¡Amén!
(Los apóstoles escogidos caen de
rodillas mientras
el sacerdote impone las manos
sobre sus cabezas)
GRIGORIS
Que el espíritu
del Señor planee sobre todos vosotros.
Un nuevo camino
se abre ante todos.
¡Seguid vuestra senda con la bendición de Dios!
(Los ancianos y los aldeanos se marchan,
sólo permanecen Manolios, Yannakos, Kostandis
y Michelis. Manolios se sienta
sobre una roca.)
Escena 2
KOSTANDIS
Qué pesada
carga nos ha puesto
el sacerdote
sobre la espalda.
¡Dios nos ayude a soportarla!
YANNAKOS
Es verdad, la
tarea es difícil... ¡muy difícil!
Pero si no arriesgamos,
¿cómo vamos a ganar dinero y
ser alguien algún día?
MICHELIS
Debemos leer la
Biblia.
KOSTANDIS
¿Leerla? Pero, si no hay quien la
comprenda.
YANNAKOS
¿El
apóstol Pedro sabía leer?
MANOLIOS
No lo sé, Yannakos, no lo sé.
YANNAKOS
¿Vendía el pescado
o se lo daba a los pobres?
Seguramente no
les cobraba más de lo debido.
(Yannakos, Kostandis y Michelis salen.)
Escena 3
(Lenio, prometida de Manolios, se acerca)
LENIO
¡Ah! Ha llegado
el mes de mayo.
Ha llegado el
mes de mayo. ¡Me casare!
Muy pronto, muy
pronto, me casaré.
Me casaré con
Manolios.
Manolios, es
bueno y fuerte.
Seremos
felices.
¿No te fijas en
mí, querido?
¿Cuándo nos
vamos a casar?
¿Debemos
esperar hasta junio o julio?
Es tiempo
perdido.
¡Manolios,
mírame!
¿Por qué te
alejas?
Mírame a la
cara. ¿Qué te pasa?
¿Qué te pasa, Manolios?
¿Qué te han
hecho? ¡Mírame!
¡Alguien te ha
embrujado mi amor!
CORO DE REFUGIADOS
(Fuera de escena, a lo lejos.)
¡Señor,
escúchanos!
(Oscurece. Lenio y Manolios contemplan
en silencio como los picos violetas
del monte Sarakina se tiñen de azul.
Los apóstoles y el pueblo regresan.)
MANOLIOS
¡Escuchad!
¡Escuchad!
YANNAKOS
¡Cuanta gente!
MICHELIS
Parece que
cantan un salmo.
CORO
Señor mío, salva a tu pueblo, sálvanos.
Sálvanos, ¡oh, mi
Señor! salva a tu pueblo.
MANOLIOS
Suena como un
lamento.
MICHELIS
¡No, no, se trata de un
salmo!
(Los refugiados llegan a la plaza del
pueblo. Las campanas de la iglesia
comienzan a tañer.)
CORO
¡Ten
misericordia, oh Señor!
¡Sálvanos, Señor
nuestro y Dios!
¡Ten piedad de nosotros!
¡Líbranos de
nuestros enemigos, Señor y Dios nuestro!
¡Defiéndenos, Señor y Dios nuestro!
¡Ten piedad de
nosotros!
¡Ten
misericordia, oh Señor!
¡Sálvanos, Señor y Dios nuestro!
¡Ten piedad de nosotros!
¡Líbranos de
nuestros enemigos, Señor y Dios nuestro!
¡Defiéndenos, Señor y Dios nuestro!
(A la cabeza de la procesión marcha el
sacerdote
Fotis llevado un evangelio; tras él va un hombre con
una
bandera con una cruz de San Jorge
bordada de
oro. La comitiva está formada por ancianos llevando
iconos y mujeres
cargadas con pesados fardos)
¡Kyrie Eleison!
¡Kyrie Eleison!
¡Señor, ten
piedad de nosotros!
¡Ayúdanos,
Señor!
(La viuda Katerina aparece con un chal verde)
EL SACERDOTE
FOTIS
¡Coraje hijos
míos!
¡Hemos escapado
de las fauces de la muerte,
con la ayuda de
Dios!
CORO
¡Señor, oh
Señor, oh!
FOTIS
Y con la ayuda
de la gente quizás encontremos
nuevas
casas, agua y pan.
¡Y un pedazo de
tierra que nos conceda el Señor!
CORO
¡Alabado sea
Dios!
¡Comenzaremos una nueva vida!
(Katerina se acerca a Manolios)
UN ANCIANO
¡Alabado sea
Dios.
¡Comenzaremos una nueva vida!
(Panait abriéndose paso a través de la
multitud se sitúa tras Katerina.)
PANAIT
Katerina, ¿qué estás buscando?
¡Aquí no hay hombres
para tu cama!
¡Apártate! ¡Vete de aquí! ¡Vete!
KATERINA
¿No tienes
corazón, no sientes piedad
por todas estas
personas hambrientas?
(Ella le da la espalda mientras le grita:)
¡Judas!
(Katerina huye. La refugiada Despinio se desmaya)
DESPINIO
Ah ... ¡Aaah!
MUJERES
¡Ten valor Despinio!
¡Coraje! En
poco tiempo nos ayudarán,
nos traerán
comida.
(Oscurece. Manolios y Lenio, en silencio,
observan
como el pico rosáceo
del Sarakina se tiñe de azul.
Llegan los apóstoles acompañados por los aldeanos)
ALDEANOS
Él es bueno y caritativo.
Él os ayudará en la angustia ¡Grigoris!
Os dará buenos consejos,
pues se compadece de la miseria humana.
Padre nuestro, ¡óyenos! ¡ten piedad!
Escucha el grito ¡oh, Dios! de los que
lloran.
REFUGIADOS
¡Oh, escucha nuestros gritos de súplica,
nuestra voz se eleva a Ti!
Por favor, ¡alivia nuestro pesar!
¡Señor, óyenos, escucha nuestros gritos y llantos!
¡Ten piedad!
(Entra majestuosamente Grigoris)
GRIGORIS
¿Quiénes sois?
¿Qué estáis
haciendo aquí?
REFUGIADOS
(Abalanzándose sobre Grigoris)
¡Oh! ¡Oh! ¡Ten
piedad! ¡Ten piedad de nosotros!
FOTIS
Padre, soy el
sacerdote Fotis.
Los turcos han saqueado nuestra aldea
expulsándonos
de nuestras casas.
REFUGIADOS
¡Confórtanos en nuestra desesperación!
GRIGORIS
Sacerdote, di la verdad.
¿Qué pecado habéis
cometido?
¿Qué habéis hecho para caer en
desgracia con Dios?
REFUGIADOS
¡Muéstranos tu piedad!
FOTIS
¡Sacerdote, yo
también sirvo al Todopoderoso!
Yo también sostengo entre mis manos
el cáliz con la
sangre de Cristo.
¡Oh, no me hables así, hermano mío!
CORO
Kyrie Eleison.
KOSTANDIS
Se parece al apóstol Santiago.
YANNAKOS
Más bien se
parece a Pedro.
MANOLIOS
Padre, escucha
sus voces.
¡Están muertos de hambre!
(Grigoris empuja a Manolios con rabia, Kostandis
y Yannakos avanzan para
proteger a su amigo)
GRIGORIS
Habla, habla,
sacerdote.
Dios nos está
escuchando.
¿Qué esperas de
nosotros?
FOTIS
Tierra para arraigarnos de nuevo.
¡Eso es lo que
pedimos!
CORO
¡Tierra!
¡Tierra! ¡Tierra!
FOTIS, CORO
Tierra para
arraigarnos de nuevo.
¡Eso es lo que
pedimos!
(se produce un profundo silencio)
FOTIS
Dios se demora
en aconsejarte.
Está tardando
mucho en iluminarte, padre.
(Despinio vuelve a desplomarse y muere)
GRIGORIS
Hijo mío, en
este mismo momento Dios mismo
ha dado la
respuesta. ¡Ahí está su respuesta!
(Señala a Despinio muerta.)
¡Cólera!
CORO
¡Cólera!
KATERINA,
MANOLIOS
¡Eso no es
cierto!
(Los refugiados gimen, el miedo se
apodera de los
aldeanos que retroceden, Grigoris se retira.
Dos
hombres extienden una manta.)
CORO
¡Oh no, no! ¡No
es cierto!
FOTIS
¡Es mentira!
KATERINA, MANOLIOS
¡No es cierto!
¡No! ¡No!
ALDEANOS
¡Marcharos, marcharos en el nombre del Señor!
¡Marcharos!
¡Marcharos!
FOTIS
¡Eso no es
verdad, hermanos!
Ella murió de hambre.
Estamos muertos de hambre.
¡En el nombre de
Cristo, ayudadnos!
KATERINA
No tengo nada
más que esto, hermanas mías,
sólo tengo
esto, perdonadme. ¡Perdonadme!
Es poca cosa,
pero alguna mujer lo llevará
y no tendrá
frío.
(deposita su chal sobre la manta. Las manos
de Panait la aferran por el cuello, ella se asusta)
PANAIT
Te compré ese chal
con la sangre de mi corazón
¡y lo regalas!
¿Por qué te burlas así de mí? ¡Te estrangularé!
(De repente, humillándose)
¿Puedo visitarte esta noche?
Déjame que
vaya, no tengo otro consuelo más que tú...
¡Déjame que vaya!
KATERINA
¡Ven!
(Salen juntos)
MANOLIOS
Padre, pueden
instalarse en el Monte Sarakina.
KOSTANDIS
Hay agua y
perdices.
MANOLIOS
La montaña está llena de matorrales.
Pueden hacer
hogueras...
Las noches
siguen siendo frías.
FOTIS
Esa montaña es
hija del Todopoderoso.
Y el agua que brota de sus rocas
sacia la sed
del ciervo y el halcón.
Y el
fuego, que duerme en
sus árboles,
espera paciente que el hombre
lo despierte.
¡Bendita sea la hora de nuestro encuentro!
Somos hombres perseguidos por unos salvajes.
Sólo
traemos con nosotros
los
huesos de nuestros padres...
REFUGIADOS
Los huesos de
nuestros padres...
FOTIS
... y las
herramientas de nuestro trabajo...
REFUGIADOS
Las
herramientas de nuestro trabajo...
FOTIS
... y la simiente
de los hombres.
REFUGIADOS
En el nombre de
Dios,
que podamos vivir entre esas
rocas y piedras.
¡Escúchanos
Señor!
ALDEANOS
¡Gracias sean dadas a Dios!
REFUGIADOS
¡Gracias sean dadas a Dios!
EL SACERDOTE FOTIS
¡Vamos!
(Salen en dirección a la montaña.)
ACTO SEGUNDO
Escena 1
(Exterior de la
cabaña de Yannakos. Se ve
el burro de Yannakos. En frente,
la casa y el
jardín de Katerina. Al fondo
el monte Sarakina)
YANNAKOS
Y cuando
sembró, algunas semillas cayeron junto
al camino y las
aves vinieron y las devoraron.
Pero algunas
cayeron en buena tierra y dieron fruto,
unas
sesenta y otras ciento por cada una.
(A su burro.)
Hijo
mío, tengo buenas noticias para ti, pobre viejo.
Sobre tu espalda Cristo entrará
en Jerusalén.
En la próxima Pascua, hijo
mío,
te harán una alfombra de mirtos y palmas.
¡Qué
honor para ti, qué alegría!
KATERINA
¡Hey, vecino, cómo te
admiro!
Vives solo como el cuco
y siempre estás
de buen humor.
¿Cómo lo haces?
Vecino, he tenido pesadillas, vi a Manolios.
Estaba cortando la luna en pequeñas
rebanadas.
YANNAKOS
Mira, Katerina,
sé amable,
no atormentes a
la gente.
El próximo año
serás la Magdalena,
andarás
acompañando a Cristo.
KATERINA
(Se ríe)
Pero eso es
siempre igual, idiota.
Todos los hombres pueden
ser dioses por un tiempo,
auténticos
dioses, no de palabra.
¡Después
vuelven a la realidad y se convierten
en Yannakos, o
Panait o incluso en ese viejo Patriarca!
¿Entiendes?
YANNAKOS
¡Que el Diablo
me lleve si lo entiendo!
KATERINA
¡Oh, eres sólo un hombre, un pobre hombre!
¡No sabes nada!
Bueno... ¡adiós y
buena suerte con tu trabajo!
Al menos
deberías entender esto.
(Ella entra en su casa.)
Escena 2
(Ladas, el
avaro, ha estado esperando para hablar
con Yannakos. Se acerca a él y hablan en voz baja)
LADAS
¡Siéntate,
Yannakos! Eres muy afortunado.
¡Vas a ser
rico! Te cubriré de oro.
¿Me oyes, amigo
mío?
YANNAKOS
¡Oro! ¡Qué oro?
LADAS
Escucha, esas
personas han llegado huyendo
con
cosas valiosas... anillos, pulseras, aretes de oro.
¿Me entiendes?
YANNAKOS
¡No!
¡No exactamente, explícamelo!
LADAS
Debes ir a
hablar con ellos y decirles:
"Hermanos yo
os salvaré!
Os daré lo
necesario para mantener
el cuerpo y
alma unidos... centeno, aceite y vino;
a cambio, me daréis lo que os sobra:
las joyas".
¿Me entiendes
ahora? ¿Estúpido?
YANNAKOS
Ahora empiezo a
entender...
LADAS
Dios me envió la inspiración anoche.
Te lo aseguro,
estás al borde de una nueva vida.
Dios me inspiró
anoche ¿comprendes?
Pronto empezarás
una vida maravillosa.
YANNAKOS
Temo a Dios,
padre Ladas, sí, le temo.
¿Puede ser
correcto despojar
a esos pobres
hermanos perseguidos?
LADAS
No los estamos
despojando,
simplemente,
los estamos salvando.
O
comen o mueren... ¿No es así?
Es sólo un
intercambio y nada más.
¿Estás de acuerdo?
YANNAKOS
(cantando)
¡Oro, oro, una
montaña de oro!
¡Pendientes y
pulseras de oro!
¡Collares de
oro!
¡Tener un
bebé! ¡Sí, oro!
Una casa
enorme, una cama de plumas, una esposa.
Es
Pascua.
Me veo dignificado y respetado en
la Iglesia.
¡Acepto!
(hablado)
De acuerdo,
padre Ladas, de acuerdo.
Mitad para cada
uno, ¿eh?
LADAS
(hablando)
¡Convenido!
Aquí tienes tres libras de adelanto.
¡Y ahora date
prisa!... Que Dios te acompañe.
Escena 3
(En las
afueras del
pueblo, fuente de San Basilio.
Es mediodía
y Manolios está sacando agua)
KATERINA
¡Manolios,
Manolios!
¿Por qué me
acosas?
Cada noche te
veo en mis sueños
y no me dejas
dormir... ¡Todas las noches!
¿Qué hay de
malo entre tú y yo, Manolios?
¿Estás pensando
en mí?
¿Tengo razón? ¿Piensas en mí?
MANOLIOS
Pienso en ti.
Lo siento por ti, perdóname.
KATERINA
¿Por qué lo sientes?
MANOLIOS
No lo sé,
Katerina, no lo sé. ¡No preguntes!
KATERINA
¿Te avergüenzas
de mí?
MANOLIOS
No lo sé, no me
lo preguntes.
KATERINA
¿Qué quieres de
mí?
MANOLIOS
Nada, no quiero
nada.
(intenta marcharse.)
¡Déjame ir!
KATERINA
¡No te vayas,
Manolios!
Te me apareces como un
Arcángel,
sí, un Arcángel que quiere
tomar mi alma.
No pienses en
mí, Manolios.
No perturbes mis sueños.
(Manolios se dirige hacia la montaña.)
Yo he tomado
la mala senda, ¡déjame sola!
Escena 4
(Un lugar
desolado en el Monte Sarakina
donde Fotis y su
gente se han asentado)
FOTIS
Hijos míos, el hombre es como un árbol: necesita
tierra.
Aquí es donde vamos a plantar nuestro
nuevo hogar.
Venid, acercaros a mí
e
invoquemos
a Dios juntos.
(Eleva el
estandarte de San Jorge)
REFUGIADOS
¡Kyrie Eleison!
UN ANCIANO
Tres veces,
tres veces he fundado nuevos pueblos
y
por tres veces he visto mi aldea desarraigada.
La plaga, el
terremoto y los turcos.
Pero también por tres veces
he visto brotar y florecer
la simiente de
los hombres piadosos.
Un sacerdote
dio su bendición,
los jóvenes
eligieron a sus esposas
y al cabo de un año, ¡oh
alegría, llegaron los hijos!
Los maizales
parecían de oro,
y el pueblo
crecía, y los niños
gritaban.
¡Que algarabía!
FOTIS
¡Esta será tu morada, oh Jehová!
(rocía las piedras con agua bendita.)
REFUGIADOS
¡Señor!
FOTIS
Aquí es donde
Tú morarás.
REFUGIADOS
¡Morarás!
FOTIS
Cuando oigas
nuestra voz...
REFUGIADOS
Nuestra voz...
FOTIS
¡Desciende a la
tierra en el día del terror!
REFUGIADOS
¡En el día del
terror!
FOTIS
Aquí está tu
morada, ¡entra!
REFUGIADOS
¡Entra!
FOTIS
¡Aquí
construiremos el portal de la Virgen!
REFUGIADOS
¡La Virgen Madre!
FOTIS
¡Ella que conoce el
sentido de la vida,
del hambre y de
la muerte!
REFUGIADOS
¡Tú, que sabes el
significado
de la paciencia
y el amor!
FOTIS
¡Madre nuestra,
mira aquí abajo,
a nuestro pueblo!
REFUGIADOS
¡Danos fuerza
para trabajar
y nunca desesperar!
FOTIS
Aquí está tu
morada. ¡Entra!
REFUGIADOS
¡Entra!
(Yannakos se acerca, inadvertido, y
se sitúa
tras una roca observando
a los refugiados.)
YANNAKOS
¿Una morada? ¿Están viendo una morada?
¿Están
construyendo una aldea aquí?
¿Con qué? ¿Con aire? ¡Están locos!
Se
están muriendo
de hambre
pero hablan de
construir... ¡Están locos!
EL ANCIANO
¡Cavad aquí!
¡Cavad aquí la puerta de San Jorge!
San Jorge:
¡haz
que nuestros corderos y cabras
prosperen y den leche para nuestros
hijos
y
carne para nuestra subsistencia!
¡Que nos den lana para vencer al invierno!
Bendice a todas
las criaturas que aman nos sirven:
bueyes, asnos, perros, aves y conejos.
San Jorge, aquí
está tu puerta. ¡Entra!
(se acuesta dentro de la fosa abierta)
REFUGIADOS
¡Ven!
YANNAKOS
¡Están locos! ¡Locos de atar!
¡Dios, ayúdame!
FOTIS
¡Abuelo! ¡Ten
cuidado!
¡Sacad al anciano de la fosa!
EL ANCIANO
Aquí estoy donde debo estar.
¡Dejadme aquí!
Si un ser humano no se funde en los
cimientos,
el pueblo pronto se
derrumbará.
(Yannakos ya no puede contenerse.
Se acerca
al sacerdote Fotis que lo
reconoce.)
FOTIS
Aquí llega un
buen hombre de Lykovrissi.
¡Bienvenido,
Yannakos!
¿Por qué
lloras, hijo mío? Dime ¿qué está mal?
¿Es algo que
has hecho?
(Estrecha la mano del acongojado Yannakos)
YANNAKOS
¡Padre, escucha
mi confesión!
(Ambos se desplazan hacia un lado.)
FOTIS
¡Ven conmigo!
(Yannakos comienza a contarle
el
acuerdo que hizo con Ladas.)
YANNAKOS
He hecho un
acuerdo con Ladas.
Aquí está su
sucio dinero.
(mientras, la gente rodea la tumba.)
¡Tres piezas de oro!
Padre, toma
estas monedas para los niños.
Si puedes
perdóname.
Mi alma nunca
descansará... ¡Perdóname!
Para mí, mi
redención depende de tus labios.
REFUGIADOS
¡Padre, padre, el viejo está muerto!
FOTIS
Que Dios lo
perdone. Murió feliz.
Que se asienten ahí en los
cimientos de nuestra aldea.
¡Hermanos!
Volvamos a
fundar nuestra
aldea,
regeneremos
nuestras almas.
¿Qué hicieron
los primeros cristianos?
Se reunieron
bajo tierra en las catacumbas
y forjaron la
base a un nuevo mundo.
(Volviéndose a Yannakos.)
Estás
perdonado, hijo mío.
(Fotis solloza)
YANNAKOS
¿Es por mí que
estás llorando?
FOTIS
Por ti, por mí
y por el mundo entero.
¡Ve! ¡No temas nada!
YANNAKOS
(Ahora animado y feliz, carga su fardo
sobre
la espalda y comienza a bajar de la montaña.)
Y cuando
sembró, algunas semillas cayeron
al borde del
camino y las aves las
devoraron.
Pero algunas otras cayeron en buena tierra
y dieron fruto, unas sesenta
y otras cien
frutos por cada una de ellas.
FOTIS
Anoche tuve un
sueño. Vi a San Jorge.
En mis manos
colocó la semilla de un pueblo.
Aquí, en mi
palma, una pequeña aldea
con su iglesia, su
escuela, sus casas y sus cultivos.
Y me dijo:
"¡Fúndalo!"
YANNAKOS
¡Sesenta veces,
cien veces!
(sale)
ACTO TERCERO
Escena 1
(La cabaña de
Manolios en el Monte Panagia.
De noche,
Manolios está envuelto en una manta)
MANOLIOS
Toca, Nikolio.
Toma tu flauta y toca algo, mi alma está
seca.
(Nikolio
toca.)
¡Detente, ya es
suficiente!... ¡Te digo que pares!
(Un pesado sueño se apodera de él.)
LENIO
(La prometida de Manolios entra en el sueño)
¡Manolios!
¡Manolios!
¡Manolios!
¿Cuándo nos casaremos?
¿Cuándo seremos
marido y mujer?
(Manolios ve ahora, en el sueño,
ante él al sacerdote Grigoris.)
GRIGORIS
Día y noche
sólo debes pensar en una cosa.
"¿Cómo puedo ser digno de
soportar
el peso de la
Cruz"?
(La aparición se desvanece y Manolios
ve entonces a la viuda Katerina.)
KATERINA
Cada noche te
veo en mis sueños.
¡Me robas el
sueño!
(Ella desaparece y Manolios se despierta)
MANOLIOS
¡Auxilio! ¡Auxilio!
NIKOLIO
¡Maestro!...
¿Estabas soñando?
¿Alguien te
estaba persiguiendo en sueños?
MANOLIOS
Revuelve los
leños... ¡Tengo frío!
(Vuelve a dormirse.)
YANNAKOS
(apareciendo en el sueño de Manolios)
¡Mentira!
¡Mentira!
Pretendes ser Cristo y piensas sólo
en casarte.
¡Mentira!
¡Mentira! ¡Mentira!
(Yannakos desaparece. Simultáneamente
aparecen
en
la pesadilla de Manolios:
Lenio, Katerina, Yannakos y Grigoris)
LENIO
¿Cuándo nos
casaremos, Manolios?
GRIGORIS
¿Cómo puedo ser
digno?
¿Cómo puedo ser
digno?
YANNAKOS
¡Mentira! ¡Mentira! ¡Mentira!
KATERINA
¡Me robas el
sueño! ¡Me robas mi sueño!
(Todos se desvanecen. Aparece una mujer que
se
inclina sobre Manolios. Éste extiende
la mano
para
tocarla pero ella se echa a reír quitándose el velo.
Se trata de Katerina que desaparece.)
Escena 2
NIKOLIO
(Despertando)
¿Qué tiene
señor? ¿Una pesadilla?
Lo han
embrujado... ¡Maestro!
(Lenio entra en la choza.)
LENIO
Manolios, ¿qué
te pasa? ¿Por qué me miras
como si
hubieras visto un fantasma?
Soy Lenio, tu prometida. ¿Ya no me amas?
¿Cuándo nos
casaremos?
¿Por qué no
dices nada?
Soy libre.
Todavía no eres mi marido.
Puedo encontrar
a otro mejor que tú.
¡Hey, madre
Magdalena, vamos!
(se marcha, Manolios intenta seguirla)
NIKOLIO
¿Va a ir al pueblo?
(Manolios asiente y se aleja)
El diablo ronda a su alrededor, maestro...
¡Seguro que es
el diablo!
(Nikolio toca la flauta. Llega Lenio, atraída por el
sonido e incapaz de ofrecer resistencia. Nikolio, al
descubrir su presencia, se abalanza sobre ella.)
Escena 3
(Noche en casa de Katerina. Llaman a la puerta)
KATERINA
(hablando)
¿Quién es?
MANOLIOS
¡Déjame entrar!
KATERINA
¿Quién es?
MANOLIOS
Manolios.
KATERINA
(cantando)
¡Eres tú! ¡Has venido, has venido!
¡Eres tú! ¡Por fin estás
aquí! ¡Eres tú!
Día y noche,
día y noche pienso en ti.
¡Pienso en ti!
Y grito: ¡Ven, oh, ven, ven!
¡Estás aquí, has venido!
MANOLIOS
He venido a
rogarte que dejes de pensar en mí.
Que
nunca más me llames.
KATERINA
Pero, amor mío, eres la única esperanza
que tengo en el
mundo.
Contra mi
voluntad y contra la tuya,
te has
convertido en mi salvación.
Amor mío, sin ti
estaré perdida.
MANOLIOS
Katerina,
hermana, debes olvidarme.
¡Déjame libre,
déjame!. ¡Ayúdame!
KATERINA
Eres como un
niño miedoso, llamándome en la noche.
¿Qué puedo hacer por ti, querido?
Toma mi alma.
Llévala donde quieras. ¡Es tuya!
Has dicho la
palabra que me hace libre,
me llamaste
"¡Hermana! ¡Hermana!
¡Hermana!
¡Hermana!
¡Hermana!
¡Hermana!"
¡Vete! Siempre te esperaré.
(Manolios se marcha. Panait, celoso,
lo ve salir de la casa de Katerina)
Escena 4
(En el camino
que conduce a Sarakina. Es un día soleado y luminoso. Yannakos
está comiendo)
YANNAKOS
Soy el hijo del
relámpago
y el nieto del
trueno.
Cuando quiero, hago que el rayo centellee,
que el trueno estalle y la nieve
caiga,
sí,
que la nieve
caiga.
(Katerina llega cargando un bulto pesado
y trayendo atadas una oveja y una cabra.)
KATERINA
¡Que Dios te
bendiga, Yannakos!
YANNAKOS
¡Katerina! ¿Qué
haces aquí arriba?
¿Estás
vendiendo tu oveja?
KATERINA
Sí, voy a
vendérsela a Dios.
Voy a
vendérsela a Dios.
YANNAKOS
Ven, siéntate.
Come y bebe conmigo.
(Ella se sienta.)
¿Quieres una
cebolla?
KATERINA
¡No, nunca como
cebollas!
YANNAKOS
¿Para impedir
el mal aliento?
KATERINA
No, no. Me
arrepentí, lo siento.
YANNAKOS
Soy yo quien
debería arrepentirse.
Perdóname, soy
un tonto.
(Señalando el pesado paquete de Katerina.)
¿Vas a darles
eso? ¿Y la oveja?
KATERINA
La oveja
también, da mucha leche. ¿Lo sabes?
(Como excusándose.)
No he tenido
hijos y siento como si todos
los niños del
mundo fueran míos.
YANNAKOS
Katerina, me
gustaría arrojarme ante ti,
a tus pies.
KATERINA
Los ancianos
han decidido que María Magdalena
debe ser
representada por mí.
¡Sólo ahora he
comprendido quién es Magdalena!
A eso es a lo
que he venido.
He venido a
la aldea como Magdalena.
Yo estaba avergonzada,
pero ahora ya
no me avergüenzo más.
Si conociera a
Cristo,
lavaría sus pies y se los
secaría con mi pelo.
¿Entendiste un
poco
lo que acabo de
decirte, Yannakos?
YANNAKOS
Lo entiendo,
Katerina.
Desde esta
mañana
he empezado a
entender.
KATERINA
¿Vas a ver a
Manolios?
YANNAKOS
¿Quieres que le
dé un mensaje?
KATERINA
¡No, no! Nada.
(Ella se marcha.)
(Desde el pueblo llegan enojados Grigoris,
el Patriarca, Ladas, Panait y
otros aldeanos.
La voz de Manolios se
puede oír a lo lejos)
GRIGORIS
(hablando)
¡Tenemos que poner fin a esto!
Manolios ha embrujado a
todo el pueblo.
MANOLIOS
(a lo lejos)
... y Cristo
subió a la montaña...
GRIGORIS
¿De qué está hablando?
EL PATRIARCA
Acerca de
Cristo.
GRIGORIS
¡Cristo! Eso es
un asunto mío.
Él no sabe nada
acerca de Cristo.
Escena 5
EL PATRIARCA
¡Oh, déjalo
hablar,
de todos modos no va a lograr nada!
LADAS
Es peligroso.
Ni siquiera tiene un palmo de tierra y grita:
"¡Somos todos hermanos!"
¿Por qué? ni siquiera
tiene donde caerse muerto.
PANAIT
Él dice que
Cristo lo ha iluminado.
LADAS
(Al Patriarca)
Debes
prohibirle que hable.
GRIGORIS
Está
perturbando la paz y el orden
y llena las
cabezas confundidas con malas ideas.
Juega a ser un
santo
y ya hay
quien le escucha.
LADAS
¡Es un profeta
del diablo!
PANAIT
Tales hombres
abren el camino para
la revolución,
te lo digo.
GRIGORIS
Está sacudiendo
los cimientos de la sociedad,
lo expulsaré de
la aldea.
TODOS
¡Fuera con él!
(Manolios llega con una grupo
de
gente y se dirige a Grigoris.)
MANOLIOS
Cristo fue a la
montaña y su voz reprochó:
"¿Por qué te sientas aquí con los
brazos cruzados,
descansando?
Lloras al oír
la historia de mi crucifixión
y luego te vas
satisfecho a la cama.
¿Es así como me
amas?
"Yo llamé a tu
puerta, te tendí mi mano".
UNA ANCIANA
¿Es realmente
Manolios, el pastor?
¡A mí me parece que sí lo es!
¡Dios perdone mis pecados!
¡Señor nuestro!
¡Cristo mismo ha venido a esta
tierra pecadora!
ANDONIS
Tranquilízate,
madre, calla.
Él va a hablar
de nuevo.
MANOLIOS
La cosecha fue
buena este año.
Ved cómo están
de maduras y jugosas las aceitunas.
Pensad en los pobres.
Dios os está
mirando y escribe
en su libro
cuánto habéis
ganado
y cuánto habéis
dado a los pobres.
Una buena
acción,
incluso si se hace en el desierto
más remoto,
tiene sus
repercusiones en todo el mundo.
ANDONIS
¡Está bien! ¡Anota mi nombre!
¡Yo, Andonis,
barbero de Lycovrissi,
doy la décima
parte de mi cosecha!
ALDEANOS
¡Yo también!
ANDONIS
¡Así que no soy
el único. ¡Gracias a Dios!
¡Escríbelo! ¡Escribe eso!
ALDEANOS
¡Yo también! ¡Escríbelo! ¡Escríbelo! ¡Escríbelo!
ANDONIS
¡Escríbelo!
GRIGORIS
¡Deteneos, hijos míos, escuchadme!
¡No caigáis en la trampa de ese sinvergüenza!
¡Manolios, vete a cuidar de tus ovejas!
ANDONIS
Subiré a
Sarakina el sábado por la tarde
y los afeitaré
a todos gratis.
¡También
les extraeré sus dientes podridos!
(Manolios y su gente se marchan)
GRIGORIS
¡Los sacaré de la aldea! ¡Les haré morder el polvo!
¡Ya veréis como los
atraparé a todos,
a Cristo, a los apóstoles... a todos!
(Michelis llama a Kostandis y a Yannakos.)
MICHELIS
¡Quiero contaros una cosa!
Lenio fue a ver a mi padre y le dijo:
"¡No quiero a Manolios!"...
"¿Amas a
alguien?", le preguntó mi padre...
"¡Sí, Nikolio,
es el hombre que deseo!"
YANNAKOS
¡Es una
prostituta!
El sacerdote
quiere expulsar a Manolios.
¡Os
lo prevengo!
(Manolios regresa. Nikolio s
e parapeta tras una roca.)
NIKOLIO
(gritando)
¡Manolios,
escucha! Pero no te enojes, ¿eh?
MANOLIOS
Habla, pero no
grites. ¡No soy sordo!
NIKOLIO
Me voy a casar
con Lenio.
MANOLIOS
Lo sé.
NIKOLIO
¿Ya lo sabes?
¿Y no quieres matarme?
MANOLIOS
No, no, Nikolio,
no quiero matarte.
(Nikolio se va. Oscurece. Katerina se acerca
al grupo
y se sienta un poco separada de ellos)
Cristo sigue
vivo y se mueve por todo el mundo.
Los corazones
se abrieron
y le dieron la
bienvenida.
(Michelis, Kostandis y Yannakos,
acompañan
a Manolios, como
si Cristo, pobremente vestido,
se
les hubiera aparecido en la oscuridad.)
KATERINA
Las hojas de
las higueras tiemblan.
La noche huele a maíz, madreselva e higos
maduros.
Esta fragancia se extendió sobre ellos.
Sienten que una presencia invisible
desciende y se extiende sobre ellos.
¡Él está allí y
en medio de ellos!
YANNAKOS
¡Quién está ahí!
EL ECO
¿Quién está
ahí? ¿Quién está ahí?
¿Quién está ahí? ¿Quién está ahí?
¿Quién está ahí?
ACTO CUARTO
Escena 1
(Plaza e iglesia como en el Acto I. Los aldeanos
están celebrando la boda de
Lenio y Nikolio)
ALDEANOS
¡Como el manzano
entre los árboles,
así es mi amado entre todos los hombres!
¡Levántate, mi
amor! ¡Ven!
El invierno ha
pasado, la lluvia ha terminado
y ya se oye la voz de la primavera.
¡Ya resuena
en nuestra tierra!
LENIO
¡Como el manzano
entre los árboles,
así es mi amado entre todos los hombres!
¡Levántate, mi amor! ¡Ven!
El invierno ha
pasado, la lluvia ha terminado
y ya se oye la voz de la primavera.
¡Ya resuena
en nuestra tierra!
(el Patriarca entra y se coloca ante los novios)
EL PATRIARCA
Hoy, hoy vamos
a celebrar vuestra boda.
Venid a mi
casa, comed y bebed.
Que tengáis una
larga vida, hijos míos.
Envejeced
juntos.
Tened hijos para que
pueblen la tierra.
¡Buena suerte, salud y alegría!
ALDEANOS
¡Buena suerte, salud y alegría!
Venid aquí parejas y aprended lo que es el amor.
¿Dónde reside
el amor? ¡Amor! ¡Amor!
¡El Amor habla
a través de los ojos,
fluye de los labios y
perfora el corazón!
Crece rápidamente y sus cimientos son tan fuertes
como
los de un árbol.
¡Holá!
(Grigoris aparece
en la puerta de la iglesia.)
GRIGORIS
¡Hermanos
cristianos!
¿Dios nos hizo a todos ciegos?
Cuando una
oveja tiene una enfermedad,
debemos expulsarla del redil
para que las otras
no se contagien.
Se la lleva a
morir lo más lejos posible...
¡Hermanos, en nuestra
aldea
hay una oveja enferma!
(señalando a Manolios)
¡Es Manolios!
¡Manolios!
Se ha rebelado
contra nuestro Dios.
¡Es nuestro
deber separarlo
del resto de las
buenas ovejas
y conducirlo
hacia el precipicio de Satanás!
¡Lleváoslo!
¡Lleváoslo! ¡Lleváoslo!
¡Estás
excomulgado!
ALDEANOS
¡Oh, excomulgado.
¡Manolios ha sido excomulgado!
GRIGORIS
¡Que nadie ose acercarse a él!
ALDEANOS
¡Que nadie se acerque a él!
GRIGORIS
¡Que nadie le extienda la mano!
ALDEANOS
¡Que nadie le extiende la mano!
GRIGORIS
¡Y que nadie le dé un pedazo de pan!
ALDEANOS
¡Que nadie le dé un pedazo de pan!
GRIGORIS
¡Amén!
ALDEANOS
¡Amén!
(Michelis sale de la iglesia.)
MICHELIS
¡Padre!
Manolios no está solo.
¡Yo, Michelis, me quedaré con él!
YANNAKOS
¡Y yo, Yannakos, el comerciante!
¡Yo también
estaré a su lado!
(Kostandis se une a los otros dos.)
KOSTANDIS
¡Y yo,
Kostandis, también estaré con él!
(Los aldeanos se alejan de los cuatro hombres.)
GRIGORIS
¡Salid de la
Casa de Dios! ¡Fuera! ¡Fuera!
ALDEANOS
¡Fuera! ¡Fuera!
¡Excomulgado!
¡Has sido
separado de la Iglesia! ¡Amén!
(Manolios sale de la iglesia.)
MANOLIOS
Esperé
pacientemente a mi Señor.
Él se inclinó
sobre mí y oyó mi clamor.
Me sacó del
horrible abismo
y puso mis pies
sobre la firme roca,
otorgando un nuevo canto a mis labios.
Nuestro destino
está decidido en el Cielo.
Hay un tiempo
para nacer, un tiempo para morir,
un tiempo para llorar y un tiempo para reír;
un tiempo para gemir y un tiempo para bailar;
un tiempo para amar y un tiempo para odiar;
un tiempo para
la paz y un tiempo para la guerra.
Escuchad, escuchad todos mi confesión.
(Señalando a Grigoris.)
Cuando el
sacerdote me dijo:
"Es a ti a quien Dios ha
elegido",
mi corazón estalló de vanidad.
¡El pueblo, e incluso estas colinas,
eran
pequeñas para mí!
El espíritu del
orgullo habitaba en mí.
Sin embargo,
Dios abrió mis ojos.
Él me dijo:
¡mentiroso! ¡mentiroso!
Quieres ser
como Cristo, y sin embargo,
después de haber portado la cruz,
te irás a casa a reunirte con Lenio.
Pero el
diablo me hizo ver,
sonriendo junto al brocal del
pozo, a Katerina.
Sus labios eran
tan rojos
que la sangre subió a mi cabeza.
La
dejé,
pero la llevé en mis
pensamientos, en mi sangre.
Día y noche
soñé con ella.
Pretendía que pensaba en
Cristo: ¡mentía! ¡mentira!
Era en ella en
quien yo estaba pensando.
Pero más tarde
comprendí la voluntad de Dios.
Dios viene a
nosotros en silencio. No tiene prisa.
Se aproxima en medio de la
oscuridad.
Cada
cosa que fomenta en el hombre
es como el
fruto de un árbol:
lenta y
pacientemente, el fruto madura y cae.
REFUGIADOS
(fuera de escena)
¡Manolios!
ALDEANOS
¡Los de Sarakina!
REFUGIADOS
(Acercándose)
¡Manolios!
MANOLIOS
Nuestros
hermanos de Sarakina vienen a buscaros.
ALDEANOS
¡Dios, ayúdanos!
MANOLIOS
Sus hijos se están
muriendo de hambre.
Se los encuentra abandonados por las laderas.
¿Podéis sufrir cómo los niños mueren de hambre
ante
vuestros propios ojos
sin rebelaos y exigir
cuentas, incluso a Dios?
ALDEANOS
¡Oh!
GRIGORIS
¡Estás
excomulgado!
ALDEANOS
¡Excomulgado!
REFUGIADOS
(más cerca)
¡Manolios!
MANOLIOS
¡Nos obligáis a
luchar!
ALDEANOS
¡Excomulgado!
MANOLIOS
¿Se puede cambiar el mundo sin derramar
sangre?
¡Este mundo debe desaparecer!
GRIGORIS
¡Golpeadlo!
ALDEANOS
¡Golpeadlo!
MANOLIOS
¡Prendamos
fuego a la tierra,
para que ella
se purifique a sí misma!
LENIO,
KATERINA, MICHELIS
GRIGORIS, ALDEANOS
¡Oh! ¡Judas!
(Todos rodean a Manolios y Panait lo mata. El
cadáver queda sobre los escalones de la Iglesia.
Los refugiados llegan encabezados por Fotis y se
arrodillan alrededor del cadáver. El resto retrocede)
FOTIS
¡Oh Señor,
permite que nuestro grito
llegue a Ti!
¡A Ti, oh mi buen Señor!
REFUGIADOS
¡Oh Señor,
permite que nuestro grito llegue a
Ti!
¡A Ti, oh mi buen Señor!
ALDEANOS
¡Ten
misericordia, Señor!
KATERINA
¡Ten misericordia de mi Señor!
LENIO
¡Oh Señor, ten misericordia, Señor!
ALDEANOS
¡Oh, ten misericordia Señor!
¡Señor, ten
piedad! ¡A Ti imploro!
KATERINA
¡Piedad, Señor!
ALDEANOS, REFUGIADOS
¡Perdónanos
nuestros pecados, Señor!
¡Danos la
salvación!
KATERINA
¡Gloria!
¡Gloria!
ALDEANOS, REFUGIADOS
¡Señor ten
piedad! ¡Señor, ten piedad! ¡Oh, Señor!
LENIO
¡Señor, mi Señor!
ALDEANOS, REFUGIADOS
A Ti ¡oh, Señor!
elevo mi corazón y mi alma.
Escucha,
escucha mi oración y deja que mi
clamor llegue a ti. ¡No nos ocultes tu rostro!
¡Enséñanos a
cumplir tu voluntad, oh Señor!
KATERINA
El nombre del
joven estaba escrito en la nieve.
El sol se
levantó y derritió la nieve;
y su nombre fue
llevado por el agua,
y su nombre fue
llevado por el agua.
FOTIS
Hijos míos, fortaleced vuestros corazones.
¡No tengáis
miedo, tened buen ánimo!
¡Adelante! ¡La marcha comienza de nuevo!
(los refugiados salen en
busca de una nueva morada)
REFUGIADOS
Kyrie, Kyrie
eleison. Christe eleison.
Christe
eleison.
(Ya fuera de escena)
Kyrie eleison,
Christe eleison. Eleison.
Eleison.
Eleison.
KATERINA,
ALDEANOS
¡Amén!
Digitalizado
y traducido por:
José Luis Roviaro 2017
|