TŘETÍ DĚJSTVÍ
(V síni v zámku kněžnině. Vlevo veliké okno
na nádvoří. Vedle dveře na balkon. Vpravo
dvoje dveře do pokojů. Vzadu vchod na terasu.
Je vidět vrcholky stromů zámeckého parku. U
křesla blíže okna stojí kněžna)
KNĚŽNA
Jak smutno v zámku - pusté síně,
jež veselostí hlaholily -
ted' ticho všude jako v hrobce,
jen ohlas kroků zvučí sálem.
Zde rozkoš vládla - rozkoš smavá -
a řady hostů rozjařených
tu u jejího dlely trůnu.
Jak sen tu život plynul krásně,
sen lásky, blaženosti, štěstí -
když náhle zazněl - jaká hrůza -
(zděšeně)
hlas věštby, hlas děsný, nelítostný.
Ten ze snění nás vyburcoval
tak náhle - úžas všech se zmocnil,
e peklu propadla já bídná.
cinkot převrženych číší
a bledé tváře, vyděšené -
vše prchalo ve zmatku divém.
Já sama zbyla - v propast hříchu,
jež přede mnou ted zela tmavá,
zrak zoufalý se zahleděl)
(lítostně)
Mne lítost chvátí - jasně vidím,
jak žila jsem, co hříchů hrozných
se pod rozkoše květy krylo -
však co vše ě
platno – pozdě – pozdě!
(odevzdaně)
Co zbývá mi?
Jen marná naděj.
(zlomeně)
Kdo mohl by mne vysvobodit?
(Klesne ke křeslu na zem. Po chvíli najednou
zvedne hlavu a rozhlédne se vyděšené kolem.)
Sama jsem - jak úzko je mi - úzko!
(Zvoní.)
KOMORNÁ
(vejde)
Poroučíte - milostivá panu
KNĚŽNA
Zůstaň zde - já sama se tu děsím,
té věštby vzpomínám.
KOMORNÁ
Jen utište se snad se věštba ani nevyplní.
KNĚŽNA
(odevzdaně)
Ne, v to nedoufám, vždyě slyšela jsi,
že u správce zlý duch objevil se,
že je, do pekla chtěl moci odnést,
ovčák jenom vysvobodil správce.
KOMORNÁ
(s důvěrou)
Tak i vás on vysvobodí, kněžno!
Certa odtud zažene on jistě.
KNĚŽNA
(beznadějně)
Bojím se, že jeho moc tu marná,
vestí mole vina, mnohem větší;
správce I jen nástrojem v mých rukou.
(s úzkostí)
Slunce k západu se chálí,
málo času jen mi zbývá –
(stále živěji a s rostoucí bázní)
jak se děsím noci dnešní.
(ke komorné)
Ovčák tady ještě není?
(netrpělivě)
Vždyt' hned ráno čtyřma koňma
pro něho jsem poslala.
Ještě nevidíš je v dáli?
KOMORNÁ
(hledí z okna)
No silnici hledím stále -
zdá se mi že v dálce vidím,
v kotoučích jak prach se zvedá,
snad to, kněžno, váš je kočár, -
ovčáka snad k zámku vezou.
(vzrušena)
Jsou to oni, jsou to oni,
poznávám je - jako ptáci
letí vaši bílí oři.
(radostně)
Už jsou tu; když neklamu se,
ovčák v kočáře tam sedí,
ke bráně už zatáčejí.
KNĚŽNA
Kéž mne může vysvobodit!
Zanechám všech nepravostí,
jiný život povedu.
(Dveře vzadu se otevřou a vkročí maršálek se
dvěma sluhy, uklání se před kněžnou.)
MARŠÁLEK
Milosti, je ovčák tady.
KNĚŽNA
At' jen vstoupí!
(Ovčák vstoupí. Je v nových šatech. Nemotorně
se uklání a žmolí čepici v rukou)
Buď mi vítán.
Viš, proč poslala jsem pro tě,
vysvoboď mne z drápů pekla,
můžeš-li !en - a y můžeš;
vždyt’ jsi správci mému pomoh'.
Odměnu urči sobě,
jakou chceš.
OVČÁK
Ach, paní kněžno,
kdybych vám to moh' jen slíbit,
ale věc je tuze těžká.
Jde tu o mne!
(v rozpacích)
Nezlobte se,
ale vy jste mnoho zlého
natropíla.
MARŠÁLEK
(zakřikne ovčáka)
Odvážlivý!
KNĚŽNA
Jen ho nechte.
Vím, že jsem se prohřešila,
v zemi ukrutně 'sem vládla,
poddaným že zle se vede.
Ale napravit snad možno,
co jsem tady zavinila.
(vzrušeně)
Spravedlivě dál chci vládnout,
matkou býti lidu svému
jenom když mne vysvobodíš.
OVČÁK
(nadšeně)
To bych tedy, paní kněžno
zkusil to, a třeba sám bych
do pekla měl za vás jít.
Ale napřed musím vidět,
že to bude doopravdy,
co jste nyní povídala.
KNĚŽNA
Co mám činit, bys mi věřil?
OVČÁK
Já vám tedy něco povím:
To co nejvíce nás moří,
robota je. Na tu u nás
pořád sobě naříkáme.
Zrušte robotu a vězte,
vykonáte krásný skutek.
MARŠÁLEK, DVOŘANÉ
(užasle)
Zrušit robotu, ó hrůzo!
Nemožno.
OVČÁK
Tam dole, hled’te,
v nádvořích co lidí čeká.
Řeknu, proč? Ti radost mají,
že vas čert už brzy vezme.
Kdybyste jim ohlásila,
robotu že zrušujete,
uslyšíte jejich jásot.
Ani jediný
nebude vám zlého přát.
Já bych potom odvážil se,
třeba život mne to stálo,
čertu vytrhnout vás z drápů.
KNĚŽNA
Budiž tedy, jak mi radíš!
(Jako by se rozmýšlela,
pak řekne maršálkovi)
Maršálku můj, slyšte rozkaz!
(Maršálek se ukloní.)
Na balkón vyjděte rychle,
lidu dole zprávu dejte,
robotu že zrušila, jsem,
všichni svobodni ze budou.
Potom k ministrovi spěšte,
písaře at' s sebou vezme,
listinu hned sestavíme.
MARŠÁLEK
(vyjde na balkón a volá dolů)
Slyšte mne a radujte se!
Milostivá kněžna vaše
ohlásit mi přikázala,
robota že zrušuje se,
poddanství že nyní konec.
LID
(v nádvoří)
Sláva kněžně, sláva, sláva!
(Dlouhé volání.)
OVČÁK
Vidíte, jak mají radost -
A ted všechno připravíme
k uvítání zlého ducha.
Nepřijde dřív, než se setmí.
Zatím trochu, paní kněžno,
z toho sálu odejděte.
Já to tady všechno zřídím,
potom zase zavolám vás.
(Kněžna s ostatními odejde.
Ovčák zadrží dva sluhy.)
Počkejte tu se mnou trochu, pomozte mi.
(k jednomu)
U vrátného
čeká žena v selském šatě.
Přivezli ji se mnou ze vsi.
Můžete tam pro ni dojít.
Řekněte, že Jirka čeká, že už čeká.
(Sluha odejde.)
(k druhému)
Vy mi zase pomůžete
urovnáme to zde trochu spolu.
(Jde ke dveřím vpravo a zkouší, nejsou-li
zamčeny. Potom společně se sluhou postaví
kněžnino křeslo tak, aby bylo několik kroků
od pravé strany, lenochem ke dveřím. Ostatní
sedadla ze sálu seskupí kolem. Zatím Káča
přijde se sluhou)
KÁČA
Tady jsem, co chceš mně, Jirko?
Konečně se to snad dozvím!
OVČÁK
Poslyš tedy, řek' jsem: Pojd' jen se mnou,
vyděláš si mnoho peněz.
A ted' ti to všechno povím.
Přece víš, že čert sem brzy přijde,
paní kněžnu má si odnést.
Je to ten, co ošidil tě,
z pekla jak nás dostal chytře.
Ted' ho můžeš zase lapnout,
aby zaplatil ti za to.
Podruhé tě neošidí,
budeš-li se ho jen držet.
KÁČA
Taky budu! Jen at' přijde!
Na záda mu skočím zase.
Musí dukáty honem klopit,
zlaté řetězy, ty už nechci,
aby zase za chvílivv
listí se mi proměnily.
OVČÁK
Já ti povím, jak to bude:
za ty dveře tam se schováš,
až čert přijde, otevřu ti.
A jen k němu rozběhni se!
Chyt' ho!
KÁČA
Chytím, nepustím se!
Chytím ho hned, nepustím se.
OVČÁK
Tak už jdi a dej si pozor!
(Vede ji k prvním dveřím napravo a otevře jí
osvětlený pokoj. Zavře za ni o jde ke druhym
dveřím, které otevře. Mezitím se setmělo.
Kněžna vchází s několika dvořany v průvodu
sluhů, nesoucích svícny s rozžatymi světly.)
Posaďte se, paní kněžno,
páni at' si také sednou,
zádný z vás se pohnout nesmí,
žádný,
at’ se stane, co se stane!
Světla musí odsud odnést,
měsíc dost nám svítit bude.
(Sluhové odejdou se světly.
Nad stromy v parku
svítá od měsíce, v sále však tma.)
Čert tu bude v malé chvíli:
já se tady vedle schovám -
KNĚŽNA
(úzkostlivě)
Neodcházej, zůstaň tady!
OVČÁK
Nebojte se - jak jen přijde,
vyběhnu a zastraším ho.
(Měsíc svítí do sálu. Jirka vejde do dveří,
kde je Káča. Chvíle tichého hrozného
napětí. Nad stromy v parku vyjde úplněk
a osvítí
sál. Za okamžik ale změní se světlo
v červené, rozlétne se okno naproti kněžně
a čert Marbuel jím vlétne do sálu. Dvořané
vykřiknou a zalezou pod židle na zem. Marbuel
postaví se chvíli, pak obklopen červenou září
zvolna kráčí ke kněžně.)
MARBUEL
(hrozným hlasem)
Stroj se, kněžno, se mnou půjdeš,
hodina tvá vypršela -
přišel jsem si pro tebe.
(Kněžna strachy klesne na kolena.
Vtom rozlétnou se dveře a ovčák
vrazí do sálu. Běží k čertu.)
OVČÁK
Utec, utec, zle je s tebou.
MARBUEL
(udiveně)
Si ta y?
(Vezme jed za ruku a stáhne stranou.)
Nešt'astníče,
jak se můžeš opovážit
zdržovat mne? Co jsem řekl?
OVČÁK
Blázne, o kněžnu mi nejde!
Káča ale v hrozné zlosti,
žes ji ošidil, sem běží,
chce tě chytit!
MARBUEL
(v leknutí)
Jakže, Káča!
Všechny hrůzy světa, pekla
mohou se mně ukázat tu,
všechny snesu, vše vydržím,
ale Kácu, hrome, peklo,
Belzebube, Satanaši,
Káču více na svém krku
míti nechci, kdybych proto
půli pekla ztratit měl.
(Vtom v osvětlených dveřích ukáže se Káča;
Marbuel ji spatří, zařičí a odlétne oknem.
V sále měsíční svit.)
OVČÁK
(s humorem)
Hahahaha! Už je venku!
Bát už se ho nemusíte!
KNĚŽNA
(radostně)
Zachráněna!
Díky tobě!
Odměnit se chci, jak sluší.
Zůstaneš u mého dvora,
budeš u mne prvním rádcem.
OVČÁK
Děkuji vám, paní kněžno;
ještě někdo pomáhal mi.
(Vezme Káču za ruku.)
Je to Káča, bez ní sotva
byl bych vás moh' vysvobodit.
KNĚŽNA
To je ta, co v pekle byla?
(Kača k v ne.)
Co si žádáš za odměnu?
KÁČA
Chtěla bych tak nový domek;
náš, ten už je na spadnutí.
A pak ještě -
KNĚŽNA
Dům si vyber
nejkrásnější v celém městě.
K tomu tolik dám ti peněz,
abys mohla dobře žíti.
Ale co si ještě přeješ?
KÁČA
Ženicha - však když mám ted'ka
dům a peníze - to bude
ženichů se o mne hlásit,
jak bych byla nejkrásnější
holka v celé vesnici!
Teď si budu já vybírat!
(Mezitím vešli sedláci a selky do sálu.
Ukloní se před kněžnou.)
SEDLÁCI
Za tu dobrotu a milost,
že jsme svobodni teď všichni,
děkujeme nastokrát!
Pámbů zaplať vám to všechno,
zachovej vás v stálém zdraví,
za to všichni prosíme.
KNĚŽNA
Děkuji vám, milí lidi,
chci vám být dobrou kněžnou.
Žádný v zemi nemá trpět.
(Ukáze na ovčáka.)
Tady ministr můj první,
s tím teď budu v zemi vládnout,
všem vám dobře povede se.
SEDLÁCI
(pozdravují ovčáka)
Sláva, sláva, milý kmochu!
OVČÁK
Jářku, braši, ministr jsem,
ale jsem a budu z vás!
SEDLÁCI
Dobře tak je, zdrávi vládli!
KNĚŽNA
A teď dolů sejděte jen;
maršálek můj povede vás,
hostinu vám vystrojit dám;
buďte hodně veselí!
SEDLÁCI
Sláva, sláva paní kněžně i jejímu ministrovi,
za tu dobrotu a milost děkujeme nastokrát.
(Odcházejí a volají)
Sláva paní kněžně!

|
TERCER ACTO
(Castillo de la princesa. Una gran ventana que
da al patio y al lado una puerta que da al balcón.
Dos puertas llevan a unas habitaciones. Al fondo
la entrada a la terraza. Se ven los árboles del
parque. La princesa está de pié)
LA PRINCESA
ˇQué triste está el castillo!
Las salas, antaño alegres, ahora están vacías.
Todo está silencioso, como en una tumba.
En la sala sólo resuena el ruido de pasos.
Aquí reinaba la voluptuosidad
y una fila de felices invitados
pasaba su tiempo junto al trono.
La vida transcurría como en un sueño,
un sueño de amor, felicidad y bienestar...
Pero de repente ha sonado ˇhorror!
(Con espanto)
la despiadada voz del más allá
que nos ha arrancado bruscamente del sueño,
apoderándose el miedo de nuestras almas.
ˇAy, mísera de mí,
soy presa del infierno!
El ruido de vasos rotos,
las caras pálidas y espantadas,
pero al final, todo el mundo se ha salvado.
ˇMe he quedado sola
al borde del abismo del pecado!
(Con pesar)
El remordimiento me invade.
Reconozco que vivía en pecado.
ˇCuántas faltas terribles se escondían
bajo las flores de la voluptuosidad!
Pero todo es inútil... es demasiado tarde...
(Con resignación)
żQué me queda por hacer?
La esperanza es vana.
(Con la voz rota)
żQuién podrá salvarme?
(Cae de rodillas. Un instante después, levanta
la cabeza y observa con la mirada perdida.)
ˇEstoy sola!... ˇTengo tanta angustia!
(Llama)
DONCELLA
(Entra)
żQué ordenáis, madame?
LA PRINCESA
Quédate aquí... Tengo miedo de quedarme sola.
No puedo olvidar la predicción...
DONCELLA
Cálmese, la predicción quizás no se cumpla...
LA PRINCESA
(Con resignación)
No, eso no me atrevo a esperarlo.
żSabes que el diablo se ha aparecido al intendente
y ha querido llevárselo al infierno?
ˇEl pastor lo ha salvado!
DONCELLA
(Con confianza)
ˇÉl vendrá a salvarla madame!
ˇÉl hará huir al diablo!
LA PRINCESA
(Desesperada)
Creo que no podrá hacer nada por mí.
Mi culpa es más grave, pues el intendente
sólo hace lo que yo le ordeno.
(Con miedo)
El sol se está poniendo,
queda poco tiempo...
(Más fuerte, con miedo creciente)
ˇTengo miedo a la noche!
(A la doncella)
żEl pastor aún no ha venido?
(Con impaciencia)
Esta mañana le he enviado
mi carroza con cuatro caballos.
żNo los ves aún en la lejanía?
DONCELLA
(Mirando por la ventana)
Por la carretera me parece ver
que un remolino de polvo
se levanta a lo lejos.
Quizás sea vuestra carroza
que trae al pastor.
(Emocionada)
ˇSon ellos, son ellos!
ˇLos conozco bien!
ˇLos caballos vuelan como pájaros blancos.
(Con alegría)
ˇYa están aquí!
Si no me equivoco el pastor está dentro...
ˇEntran en el portal.
LA PRINCESA
ˇSi él pudiera salvarme,
dejaría los vicios
y cambiaría de vida!
(La puerta se abre y el mariscal entra seguido
de dos criados; se inclina ante la princesa.)
EL MARISCAL
ˇVuestra Gracia, el pastor esta aquí!
LA PRINCESA
ˇQue entre!
(El pastor entra con el gorro en la mano. Tiene
ropas nuevas y hace torpemente una reverencia)
ˇSé bienvenido!
żSabes por qué he enviado a buscarte?...
ˇSálvame de las garras del infierno!...
Sé que puedes hacerlo,
pues has ayudado a mi intendente.
ˇEscoge tú mismo
la recompensa!
EL PASTOR
ˇAh, mi princesa,
si pudiera se lo prometería!
Pero el asunto es muy grave.
Va en ello mi vida.
(Con apuro)
No os enfadéis,
pero habéis hecho
mucho mal.
EL MARISCAL
(Interrumpe al pastor)
ˇInsolente!
LA PRINCESA
ˇDéjele hablar!
Sé que he pecado mucho.
Gobernaba el país cruelmente
y he hecho sufrir mucho a la gente.
Pero quizás aún sea posible
preparar el daño que he causado.
(Emocionada)
Si tú me salvas,
reinaré con justicia
y haré feliz a mi pueblo.
EL PASTOR
(Con entusiasmo)
Princesa, en ese caso
lo intentaría todo,
incluso iría al infierno en vuestro lugar.
Mas primero tendré que comprobar
que hacéis realmente
lo que acabáis de decir.
LA PRINCESA
żQué debo hacer para que me creas?
EL PASTOR
Os voy a decir algo.
Lo que más nos atormenta
es la esclavitud.
Nos hace sufrir siempre.
Suprimid la esclavitud y creed
que haréis una buena acción.
EL MARISCAL Y LOS CORTESANOS
(Con estupor)
ˇSuprimir la esclavitud! ˇQué horror!
ˇEso no es posible!
EL PASTOR
ˇMirad ahí abajo, en el patio!
Hay una gran multitud.
żSabéis lo que esperan con tanta ansia?
El momento en que el diablo os lleve.
Si le anunciáis
que la esclavitud ha sido suprimida,
gritarán de alegría.
Nadie os deseará mal
y yo intentaré
arrancaros de las garras del diablo,
incluso aunque tuviera que
ofrecer mi vida.
LA PRINCESA
ˇEstá bien, seguiré tu consejo!
(Dudando un instante se dirige al mariscal)
ˇMariscal, escuchad mis órdenes!
(El mariscal se inclina)
Asomaos al balcón y anunciad al pueblo
que he suprimido la esclavitud.
Todos mis súbditos son libres.
Después, apresuraros a buscar al ministro
y traedlo aquí con su secretario
para que pueda firmar
la proclamación.
EL MARISCAL
(Sale al balcón y grita al pueblo)
ˇOíd y regocijaros!
ˇVuestra princesa me ha ordenado
que os haga saber
que la esclavitud ha sido suprimida
y que sois libres!
EL PUEBLO
(En el patio)
ˇViva la princesa! ˇViva la princesa!
(Largas aclamaciones)
EL PASTOR
ˇMirad, que felices están!...
Y ahora hay que prepararlo todo
para dar un buen recibimiento al diablo.
Vendrá al caer la noche.
De momento, princesa,
abandonad esta sala.
Yo prepararé todo
y después os llamaré.
(La princesa sale. Todos se retiran.
El pastor retiene a dos criados.)
ˇQuedaros aquí para ayudarme!
(A uno de los dos)
En la casa del portero
hay una mujer vestida
con ropa de campesina.
Dile que la estoy esperando aquí.
ˇTráela a la sala!
(El primer criado sale)
(Al segundo)
ˇY tú, ayúdame
a preparar todo!
(Va hacia la puerta de la derecha y se asegura
de que no está cerrada. Después, con el criado,
coloca el sillón de la princesa a la derecha, con
el respaldo a unos pasos de la puerta. Dispone
las demás sillas de la sala alrededor del sillón.
Mientras tanto, llegan Katia y el primer criado.)
KATIA
Aquí estoy żQué quieres de mí, Jirka?...
żA qué viene todo esto?
EL PASTOR
Ya te lo había dicho,
si trabajas conmigo
ganarás mucho dinero.
Y ahora, voy a decírtelo todo.
Sabes que el diablo debe venir aquí
para llevarse a la princesa.
Es el mismo diablo que te engañó
y con astucia
nos echó del infierno.
Ahora tendrás la ocasión de atraparlo
y darle su merecido.
KATIA
ˇLo haré! ˇSí, que venga!
ˇMe arrojaré sobre su espalda
y deberá soltar unos florines!
ˇNo quiero cadenas de oro
que tarde o temprano se convierten en hojas secas!
EL PASTOR
Voy a decirte cómo vamos a hacer:
Escóndete ahí, detrás de la puerta.
Cuando llegue el diablo,
yo te abro
y tú rápidamente lo coges.
KATIA
ˇLo cogeré y no lo soltaré!
ˇLo cogeré de un golpe y no lo soltaré!
EL PASTOR
ˇVete y permanece atenta!
(La lleva hasta la puerta de la derecha que da
a una habitación iluminada; cierra, va hacia
la segunda puerta y la abre. Ha anochecido. La
princesa entra junto con algunos cortesanos y
criados que llevan candelabros encendidos)
Sentaros princesa.
Señores, siéntense también
y que nadie se mueva.
ˇNadie, llegue quien llegue!
Que se lleven los candelabros,
con la luz de la luna
será suficiente.
(Los criados salen, llevando los candelabros. Las
copas de los árboles en el parque son iluminadas
por la luna, pero la sala está a oscuras.)
El diablo vendrá en un momento a otro.
Yo me situaré ahí...
PRINCESA
(Con angustia)
ˇNo me deje! ˇQuédese aquí!
EL PASTOR
No tengáis miedo, cuando venga,
rápidamente lo atraparé.
(Jirka se sitúa en el umbral de la puerta donde
se esconde Katia. Es un momento de tensión
amenazadora. Sobre los árboles aparece la luna
que ilumina la sala. En un instante la luz se vuelve
roja, la ventana que se encuentra cerca de la
princesa se abre y Marbuel vuela por la sala. Los
cortesanos lanzan gritos y se esconden bajo las
sillas. Marbuel rodeado por una luz rojiza, va
lentamente hacia la princesa.)
MARBUEL
(Con voz terrorífica)
Prepárate, princesa, debes seguirme.
Tu hora ha llegado.
He venido a buscarte.
(La princesa aterrada cae de rodillas. De repente
la puerta se abre bruscamente y el pastor
aparece en la sala y corre hacia el diablo.)
EL PASTOR
ˇSálvate, o te ocurrirá una desgracia!
MARBUEL
(Extrañado)
żEstás aquí?
(Lo coge de la mano y lo arrastra a su lado)
ˇDesgraciado!
żOsas cruzarte en mi camino?
żHas olvidado lo que te dije?
EL PASTOR
ˇEstás loco!
ˇNo se trata de la princesa sino de Katia,
a la que engañaste!
ˇViene hacia aquí enfurecida y quiere atraparte!
MARBUEL
(Asustado)
żQuién?... żKatia?
Todos los horrores del mundo y del infierno
pueden amenazarme,
que yo los soportaré,
pero el nombre de Katia me aterroriza.
ˇPor Belcebú, príncipe de los demonios,
que no quiero tener más a Katia sobre mi espalda,
antes preferiría perder
la mitad del infierno!
(En la puerta iluminada se recorta la figura de
Katia; Marbuel la ve, da un grito y se va por la
ventana. La sala se ilumina por la luz de la luna.)
EL PASTOR
(Con humor)
ˇJa, ja, ja! ˇSe ha marchado!
ˇYa no hay nada que temer!
LA PRINCESA
(Con alegría)
ˇSalvada!
ˇGracias a ti!
Quiero recompensarte como te mereces.
Te quedaras aquí, en mi corte,
y serás mi primer consejero.
EL PASTOR
Gracias, princesa,
pero no he sido yo sólo el que os ha ayudado.
(Coge a Katia de la mano)
Es Katia...
sin ella yo no habría podido salvaros.
LA PRINCESA
żEs que ella ha estado en el infierno?
(Katia hace una señal afirmativa)
żQué recompensa quieres?
KATIA
Quisiera tener una nueva casa,
pues la que tengo está en ruina.
Y algo más...
LA PRINCESA
Puedes escoger la casa que desees,
la más bella de toda la ciudad.
Y además, te daré el suficiente dinero
como para que puedas vivir bien.
żPero que más quieres?
KATIA
ˇUn esposo!... Aunque ahora
que tengo una casa y dinero,
muchos chicos se me acercarán
como si yo fuera la más bella
de todo el pueblo.
ˇEntonces será para mí el momento de escoger!
(Mientras tanto campesinos y campesinas han
entrado en la sala y se inclinan ante la princesa.)
LOS CAMPESINOS
Por vuestra bondad y por vuestra gracia,
por todo eso, somos libres ahora.
ˇQue seáis agraciada mil veces!
ˇQué Dios os recompense por todo eso
y os conserve la salud!
Todos nosotros rezaremos por vos.
LA PRINCESA
Os lo agradezco, buena gente,
quiero ser una buena princesa para vosotros.
Nadie en el país sufrirá más.
(Señala al pastor)
He aquí mi primer consejero.
Con él gobernaré el país
y todo el mundo será feliz.
LOS CAMPESINOS
(Saludan al pastor)
ˇGloria, gloria a ti!
EL PASTOR
ˇAmigos, incluso como primer consejero,
me quedaré entre vosotros!
LOS CAMPESINOS
ˇBien, bien, que Dios te ayude!
LA PRINCESA
Y ahora, vayamos abajo,
os mariscal indicará el camino.
ˇPrepararemos un banquete para todos!
ˇAlegraros!
LOS CAMPESINOS
ˇGloria a nuestra princesa y al primer consejero!
ˇMil veces les estaremos agradecidos!
(Van saliendo)
ˇGloria a la princesa!
Escaneado y traducido por:
María del Mar Huete 2004
|