PRVNÍ
JEDÁNÍ
Obertura
(Dej
se odehrává v meste Kalinove na
brehu
Volhy v 60tych letech 19. století.
Mezi
II.a III.
jednáním
uplynou dva tydny)
První
Tableau
(Verejny
sad na vysokém brehu Volhy; daleky
vyhled
do kraje. Vpravo
dum Kabanovych.
Lavicky na ceste sadu.
Kere.
Odpolední slunce)
KUDRJÁS
(sedí
na lavicce, dívá
se na Volhu.)
Zázrak!
(Glasa
prichází z domu Kabanovych.)
Vskutku,
treba ríci, ze zázrak,
Glaso!
Vidís, brachu,
dvacetpet
let uz denne se dívám za Volhu
a
nemohu se vynadívat.
GLASA
(ledabyle)
Nu,
a co?
KUDRJÁS
Neobycejny
pohled!
Ta
krása! Duse se raduje.
GLASA
To
je toho!
KUDRJÁS
Rozkos!
A ty jen: „To je toho!“
Mela
bys jen prihlédnout,
jaká
krása tají se v prírode!
GLASA
Nu,
arci! Jaká s tebou rec!
Jsi
ucitel, chemik, mechanik!
KUDRJÁS
(ukazuje
stranou)
Podívej
se, kdo to tam tak rozkládá rukama!
GLASA
To
Dikoj, vadí se se synovcem.
KUDRJÁS
To
si nasel místo!
GLASA
Najde
si je vsude.
Upadl
mu do rukou Boris Grigorjevic.
KUDRJÁS
Tak
si na nem pojezdí!
Jako
by od se retezu utrh’!
(Dikoj
a Boris se blízí. Glasa
odbehne k domu.)
Pojd’me
mu s cesty! Jeste
by
se na nás chytil.
(popojde
do sadu.)
DIKOJ
(k
Borisovi)
Darmochlebe!
Prisel jsi sem lelky chytat?
At’
se mi ztratís!
BORIS
Co
budu doma delat,
Je
svátek!
DIKOJ
Najdes
si práci, jenom chtít!
Rekl
jsem ti uz, jednou, dvakrát, trikrát:
„Nechod
mi na oci! Nechod mi na oci!“
Ale
vsecko marno!
Más
snad málo místa?
Kam
se zvrtnu, vsude te potkám.
Fuj,
proklatce!
Co
tu stojís?
Mluvím
k tobeci ne?
(Podivá
se na Borise.)
BORIS
Ah,
ah,ah!
DIKOJ
Neposlouchej,
co říkám?
BORIS
Vzdyt
slysím! Co mám delat?
DIKOJ
Aby
ses propadl!
(Jde
k domu Kabanovych, ke
Glasi, jez
stojí
na záprazí.)
Vida
ho, jak se na cloveka vesí!
Je
baryna doma?
GLASA
Je
v sadu!
(Dikoj
si odplivne a
zajde do sadu.)
KUDRJÁS
(popojde
k Borisovi)
Copak
s ním máte za jednání?
Nemuzu
toho pochopit, ze se vám
chce
zít u neho a snáset nadávky.
BORIS
Kdez
by se mi chtelo!
Musím!
KUDRJÁS
Ale
procpak musíte, ze se tak ptám?
BORIS
Proc
bych neodpovedel?
Znal
jste moji babicku?
KUDRJÁS
Anfisu
Michajlovnu?
BORIS
Ta
nemela tatínka ráda, protoze si vzal slechticnu.
Z
té príciny zili v Moskve.
Maminka ríkávala,
ze
nemohla ani tri
dny s rodinou se snésti.
KUDRJÁS
Darmo
mluvit!
BORIS
Vse
jí pripadalo tak kruté!
KUDRJÁS
To
by si clovek musil prílis zvykat.
BORIS
Rodice
nás v Moskve
dobre
vychovali, niceho pro nás nelitovali.
Mne
dali do obchodní akademie
a sestru do pensionátu.
Ale
potom oba zemreli na choleru a
já se sestrou jsme zustali sirotami.
Potom
slysím, ze také babicka
tady
zemrela a zanechala závet,
aby
nás stryc vyplatil, az
budeme
plnoletí, s podmínkou –
KUDRJÁS
Jakou?
BORIS
– budeme-li
k nemu uctiví.
KUDRJÁS
Tak,
to vase zálezitost spatne dopadá!
BORIS
Kdybych
já byl sám, nechal bych vse
a
ujel bych. Ale sestry je mi líto.
Uz
pro ni psal,
ale
mamincini príbuzní jí nepustili.
Jaky
byl by to pro ni zde zivot?
KUDRJÁS
Ó,
je!
BORIS
To
pomyslení je mi straslivé!
KUDRJÁS
Jaky
neurvalec!
(Glasa
pristoupí k príchoz í
Fekluse.)
KUDRJÁS
Copak
je?
Snad
uz nechodí lidé z vecerní bohosluzby?
Nuz
sbohem, pujdu téz.
BORIS
Poseckej!
Poseckej jeste!
(stísnene)
Hubím
svoje mládí. Ó, hubím svoje mládí!
FEKLUSA
(ke
Glasi)
Krása
je to, má milá!
Krása!
Spanilost!
BORIS
Jará
léta, jen strádání, jen strádání!
A
radost zivota?
FEKLUSA
Nac
o tom mluvit! Nac o tom mluvit!
BORIS
Hledej
ji v blednoucích cerváncích!
FEKLUSA
Jací
lidé bohabojní, stedrí,
ti
Kabanovych.
BORIS
(vzrusene)
Kabanovych?
(Feklusa
zajde s Glasou do domu.)
KUDRJÁS
(Reakce
na vyslechnutí poslední větu
Glasha)
Je
to svatousek,
zebráky
podeluje,
ale
domácí by
k
smrti ukousala.
BORIS
Chodím
jak omámeny.
Nac
to jeste? Zamilovat se jeste!
KUDRJÁS
A
do koho?
BORIS
Do
vdané! Hle, tady jde s muzem a tchyne
s
nimi. Nuz, nejsem-li hlupák?
Nejsem-li
hlupák?
KUDRJÁS
Toho
musíte nechat, nechcete-li ji zahubit.
BORIS
Podívejme
se na ni za rohem!
(Ustoupí
s Kudrjásem za roh domu. Z
protejsí
strany pricházejí k domu Kabanovych:
Katerina,
Varvara, Kabanicha
s Tichonem.)
A
potom bez domu. Cha! cha! cha! cha!
(Zmizí
s Kudrjásem za rohem.)
KABANICHA
(k
Tichonovi tvrde)
Chces-li
matky poslechnout,
pojedes
na trh do Kazane,
kam
otec vzdy jezdíval, a to dnes!
TICHON
Nu,
jak vás neposlechnout!
KABANICHA
Verila
bych ti, kdybych vlastníma
ocima
nevidela, na vlastní usi neslysela;
uz
dávno vidím,
ze
je ti zena matky milejsí!
Uz
od tech dob, co jsi se ozenil,
nepozoruji
drívejsí lásky.
TICHON
V
cempak to shledáváte?
KABANICHA
Ve
vsem!
Co
nevidím ocima, o tom poví srdce!
TICHON
Ale
maminko, co vás napadá!
KATERINA
(klidne)
Pro
mne jste vy, maminko,
jako
rodná matka, co vás napadá,
a
Tichon má vás také rád!
KABANICHA
(impulzivní
a autoritářského)
Ty
bys mohla mlcet, mohla mlcet.
Nikdo
se te neptal.
Nezastávej
se ho. Vzdyt’ ti ho neubude...
VARVARA
(pro
sebe)
Nasla
si místo pro svoje kázání.
KABANICHA
Vzdytje
to také muj syn! Co jsi vyskocila?
Do
ocí sebou zavrtet.
Aby
videli snad, jak más muze ráda?
KATERINA
To
mi ríkat nemusíte.
Proc
mne urázíte?
Trpet
pro nic za nic.
At
pred lidmi ci bez lidí, vzdycky jsem stejná.
(Hrde
odchází a vejde do domu.)
KABANICHA
Vida,
vázny ptácek!
Hnedle
se urazila.
(k
Tichonovi)
Mozná,
zes mel matku rád,
dokuds byl sám, ale ted, co mászenu...
TICHON
Jedno
druhému neprekází;
obemám
rád.
KABANICHA
Tak
tedy zenu za matku menís?
A
pak se temá bát,
kdyz
po tvojím
se
zenou vseho jen s láskou?
Ani
pohrozit?
Atsi
má treba milence?
TICHON
Ale
maminko, vzdytmemá ráda!
KABANICHA
To
snad také nic není? Ani okriknout?
TICHON
(vyhruzkou)
Ale
maminko!
KABANICHA
No
mluv, to také nic není?
TICHON
Ale
– na mou dusi!
KABANICHA
Hlupáku!
Jen
pro hrích! Jdu domu.
(Vzdychne
si a chvatne odchází
do domu.)
TICHON
(k
Varvare)
Tak
vidís, porád jen pro ni!
VARVARA
(rozhodne)
Copak
za to muze?
Matka
ji pronásleduje, a ty také!
A
pak jesteríkás, ze ji másrád.
(prudce)
Co
stojís, preslapujes?
Na
ocích ti vidím, co bys rád:
zpít se!
(Tichon
beze slova odvrávorá.)
Je
mi jí líto.
(u
vchodu do domu v rozpacích, má-li
vejít.)
Totse
ví, ze líto. Mám ji ráda.
(na
prahu domu)
Procbych
ji nemela mít ráda?
Intermezzo
Druhé
Tableau
(Pokoj
v domé Kabanovych. Vpravo
a
uprostred
dvere, nalevo
vyklenek. Katerina
a Varvara pri
rucní práci)
KATERINA
(odkládá
vysívání.)
Vís,
co mi napadlo?
VARVARA
Co?
KATERINA
Proc
lidé nelétají.
VARVARA
Nechápu,
co pravís!
KATERINA
Povídám
– proc lidé nelétají, tak jako ptáci
nelétají.
Vís, zdává se mi nekdy, ze jsem pták.
Tak
me to láká vzlétnout! Chci to zkusit!
(Chce
lítat.)
VARVARA
Co
vyvádís?
KATERINA
(vzdychajíc)
Jaká
jsem byvala rozpustilá!
A
u vás jsem docela uvadla.
VARVARA
Myslís,
ze toho nevidím?
KATERINA
Ach,
byla jsem zcela jinsí!
Zila
jsem, po nicem netouzíc, jako ptáce
na
svobode!
Maminka
duse ve mne netusila,
(se
smíchem)
strojila
me jak panenku!
Vís, jak jsem zila za svobodna?
Hned
Ti to povím. Vstávala jsem casne.
Bylo-li to v léte, vysla jsem ke
studánce a umyla se.
Pak
prinesu si vodicky a vsechny,
vsechny
kvetinky v dome zaleju.
VARVARA
U
nás je to zrovna tak!
KATERINA
Potom
jsem sla do kostela.
Já
k smrti ráda chodila do kostela.
Byvalo
mi, jak bych stoupala do ráje.
Nikoho
nevidím, neslysím,
casu
nevnímám,
ani
kdyz bohosluzby koncí.
(v
stále vetsím vytrzení)
Maminka
rikávala, ze na mne vsichni hledeli,
co
se to se mnou deje!
A
vís – za slunecního dne,
kdyz
z kopule padal takovy svetelny
sloup
a v nem valil se dym jako oblaka
a
stávalo se mi, ze jsem v tom sloupu
vídala
lítat andely a zpívat. –
(Ztisí
se.)
A
já padnu na kolena a plácu;
a
já sama nevím,
proc
modlím se a plácu. – Tak me tam nasli. –
A
jaké sny se mi zdávaly, jaké sny!
(začíná
vyvyšovat více)
Jak
bych videla zlaté,
vysoké
chrámy a hory a
stromy,
a bylo mi, jak bych létala,
vysoko
létala – a vsude zpívají hlasy neviditelné!
VARVARA
Káto,
co je s tebou?
KATERINA
(ve
vzrustajícím rozechvení)
A
cypríse voní –
VARVARA
Co
je s tebou?
KATERINA
(chytne
Varvaru za ruku s
úzkostí.)
Nejaky
hrích na mne jde!
Jako
bych stála nad propastí –
nekdo
me do ní strkal a já nemám
za
co se chytit –
VARVARA
Co
se s tebou deje?
(vydesena)
Jsi
zdráva?
KATERINA
(Ztisí
se.)
Zdráva...
Radeji bych byla nemocna.
Taková
divná touha do hlavy mi leze
a
nikam nemohu jí uniknout.
Zacnu
premyslet a nemohu myslenky sebrat.
Jazykem
premílám slova,
ale
na mysli mi tane neco jiného.
Jako
by mi d’ábel naseptával –
a
samé takové nedobré veci, az je mi hanba
pred
sebou samotnou!
A v noci...
VARVARA
Co
se ti zdává?
KATERINA
Varjo!
Nemohu spát.
Porád
mne zní v uchu takové naseptávání.
Kdosi
se mnou tak laskave mluví,
jak
kdyz holub
vrká,
jak by me objímal, tak vrele, tak vrele,
horoucne,
jak by me nekam vedl a…
VARVARA
(chvatne)
Nu
a?
KATERINA
A
já jdu, a jdu – za ním!
(Náhle
se vzpamatuje.)
Ale
nac tobe to vykládám?
Jsi
dívka! Ale nac tobe to vykládám? Jsi dívka!
VARVARA
(ohlízejíe
se.)
Ó,
povídej! Jsem horsí nez ty!
Horsí
nez ty! Povídej!
(Zavře
dveře Barbara spoluvinu postoj)
KATERINA
Nuz,
co povídat? Stydím se!
VARVARA
Není
treba se stydet!
Nac bych já te soudila!
Mám
svoje hríchy.
KATERINA
Vzdyt’
je to takovy hrích,
kdyz
miluji jiného!
Co
si pocnu? Kam se podeju?
VARVARA
Mozná,
ze se udá s ním se videt?
KATERINA
(prudce)
Ne,
ne! Co myslís? Chran
Pán
Buh!
VARVARA
Nu
coz!
(Tichon
vstoupí z pravych dverí, nastrojen
k ceste.)
KATERINA
(vrhá
se k Tichonovi a objímá jej.)
Tiso!
VARVARA
Zbláznila
jsi se!
(odbehne)
KATERINA
Tiso!
Neodjízdej!
(Glasa
a Feklusa vstupují z
pravych dverí, vynásejí
zavazadla.)
FEKLUSA
(ke
Glase)
Na
dlouho jede?
GLASA
Ne
na dlouho.
(Vyjdou
prostredními dvermi.)
KATERINA
Tiso,
neodjízdej! Holoubku muj! Neodjízdej!
TICHON
Nelze,
Káto!
Jak
nepojedu, kdyzmaminka posílá!
KATERINA
Vezmi
metaké s sebou! Vezmi me!
TICHON
(vyvinuje
se z jejího objetí.)
Není
to mozné!
KATERINA
Procby
nebylo mozné?
Cozpak
uzmne nemásrád?
TICHON
Ne,
mám terád!
Ale
z takové otrociny clovek by utekl
od
zeny krasavice nevím jaké –
a
má-li clovek po celyzivot takhle zít –
utece
i od zeny!
KATERINA
(zarazena)
Jak
temám pak mít ráda,
kdyztaková
slova mluvís.
TICHON
Slova
sem, slova tam! Kdo se v tobe vyzná?
KATERINA
(pláce.)
Kam
se já, ubozka, podeju?
Kdo
se mne zastane?
TICHON
Prestan!
KATERINA
(pristoupí
k muzovi a privine se k nemu.)
Tiso,
holoubku, kdybys zustal doma, nebo me
vzal
s sebou, tolik bych te mela ráda,
(laská
ho)
tak
bych te laskala!
Tiso, komu me tady
nechás?
TICHON
Nevyznám
se v tobe, Káto.
Jindy
clovek slova z tebe nedostane, a ted?
KATERINA
Tiso,
komu me zanechás?
TICHON
Vzdyt
vís, ze jinak nelze.
Jaká
tedy pomoc.
KATERINA
Tiso,
stane se bez tebe nestestí!
Stane
se nestestí.
(náhle)
Vís
tedy, co?
Zádej
ode mne nèjakou straslivou prísahu...
TICHON
Jakou
prísahu?
KATERINA
Nu
takovou – ze za tvojí neprítomnosti za zádnou
cenu
s nikym cizím ani nepromluvím, nikoho
nespatrím,
ze ani pomysliti neopovázím se,
krome
na tebe –
TICHON
Ale
nac to?
Nac
to?
KATERINA
Pro
pokoj mojí duse,
prokaz
mi tu milost!
TICHON
Jakpak
muzes za sebe rucit?
KATERINA
(padá
na kolena.)
Abych
ani otce,
ani
matky vícekrát nespatrila!
Abych
bez pokání umrela, jestlize...
TICHON
(zdvihá
ji se zeme. Přerušení a
tvrdí,
před
tím, než dopadne na zem)
Nu,
copak? Co delás?
Vzdytje
to takovyhrích!
KABANICHA
(za
scénou)
Je
cas, Tichone!
(Katerina
a Tichon jako
primrazeni.)
KABANICHA
(vstoupí)
Nu
tak! Vsecko je hotovo, koneuzdojeli.
TICHON
(nerozhodne)
Ano,
prosím,
bude
cas, maminko!
KABANICHA
Nu
tak, copak stojís?
TICHON
Co
poroucíte?
KABANICHA
Copak
neznásporádku?
Naridzene,
jak se chovat za tvé neprítomnosti.
TICHON
Vsak
ona jistesama ví...
KABANICHA
Zádné
odmlouvání! Rychle narizuj,
abych i já slysela, co narizujes!
A
pak, az se vrátís, zeptás se jí,
zda vsecko splnila.
TICHON
(nerozhodne)
Poslouchej
maminku!
KABANICHA
Rekni
jí, aby nebyla hrubá.
TICHON
Nebud
hrubá...
KABANICHA
Aby
ctila tchyni jak rodnou matku.
TICHON
Kato,
cti maticku jako rodnou matku...
KABANICHA
At
nesedí se zalozenyma rucickama.
TICHON
Pracuj
neco za mojí nepritomnosti...
KABANICHA
At
nebloumá ocima z oken.
TICHON
(vybuchne.)
Ale
maminko!
KABANICHA
Bude
to?
TICHON
(odstoupil
a poslušný)
Nedívej
se z oken...
KABANICHA
At
po mladych lidech nekouká.
TICHON
(prudce)
Ale
maminko, na mou dusi!
KABANICHA
Jen
zádné okolky! Je lépe vsechno prikázat!
TICHON
Nedívej
se na mladíky.
(Katerina
zhroucena.)
KABANICHA
(odchází,
na záprazí se zastavuje.)
A
ted si spolu promluvte.
(Odchází.)
TICHON
(ke
Katerine.)
Hnevás
se na mne?
KATERINA
Ne!
(tvrde)
Sbohem!
KABANICHA
(se
vrací a s ní Varvara a Glasa.)
Nu,
Tichone, uzmáscas. Jed, sbohem!
(Posadí
se.)
Sednete
vsichni!
(Vsichni
usednou.)
Nuzs
bohem!
(Povstane
a vsichni za ní povstanou.)
TICHON
(pristoupí
k matce.)
Sbohem,
maminko!
KABANICHA
(posunkem
ukazuje k zemi.)
K
nohám, k nohám!
(Tichon
pokloní se az k
nohám,
potom se líbá s matkou.)
Se
zenou se rozluc!
(Katerina
jde zvolna k Tichonovi
padne
mu okolo krku.)
Nestydatá!
Loucísse
s milencem?
TICHON
Sbohem,
sestrícko! Sbohem, Glaso!
(Vybehne
rychle.)
DRUHÉ
JEDÁNÍ
První
Tableau
(Útulny
vyklenek pracovní v dome Kabanovych.
Z
vyklenku dvere dozadu; v pokoji sero. Odpoledne, v
podvecer. Kabanicha, Katerina a Varvara
vysívají)
KABANICHA
(Katia,
plísnily)
Vida,
chvástala jsi se, jak más muze ráda!
Jiná
porádná zena,
kdyz
muze doprovodí,
puldruhé
hodiny naríká,
na
podsíni lezí.
Ale
ty, jakoby nic!
KATERINA
Není
proc! Není proc!
Ani
toho nedovedu.
Procpak
bych mela byt na posmech lidem?
KABANICHA
Kdybys
mela muze ráda,
naucila
by ses tomu!
A
kdyz to nedovedes, kdyby ses aspon pokusila;
bylo by slusnejsí.
Svet
nezná ted nez pletky a nesvár.
Pujdu!
Nevyrusujte me!
(Odchází.)
VARVARA
(stoupne
si pred zrcadlo a
upravuje si sátek na hlave.)
Pujdu
téz se projít...
Glasa
nám ustele v zahrade.
Za
malinami jsou vrátka,
maminka vzdycky je zavírá na zámek
a klíc
schovává –
(se
smíchem)
– schovává!
Vzala
jsem si ho a dala místo neho jiny,
aby
si toho nevsimla. –
(spoluúčastnou
postoj)
Uvidím-li
ho, reknu mu, aby prisel k vrátkum.
KATERINA
Nac
to?
(Varvara
podává klíc Katerine)
KATERINA
(Ulekne
se, odmítá klíc.)
Není
treba! Nechci!
VARVARA
Tobe
není treba a mne se hodí.
Jen si ho vem, vsak te
neukousne!
KATERINA
Cos
to natropila, ty svudnice!
Cozpak
je to mozné?
(Barbara
nechat klíč na
stole s mazaným
úsměvem)
Zbláznila
jsi se! Opravdu zbláznila!
VARVARA
Nemiluj
mnoho recí. Nemám ted na to kdy.
(Rychle
odchází.)
KATERINA
(pohlízí
na klíc.)
Vida!
Nestestí! Tady je te nestestí!
(Chvátá
k oknu.)
Zahodit
klíc! Zahodit daleko do vody.
Abych
ho nikdy nenasla!
(Premyslí.)
Pálí
mne jako zhavy uhel...
Nekdo
prichází!
(Rychle
schová klíc.)
KABANICHA
(za
scénou k Dikému)
Prisel
jsi s necím, pak mluv porádne! Nekric!
KATÈRINA
Ne,
ne! Nikdo.
Tak
mi srdce prestalo bít! –
Ne,
nikdo! Jak jsem se polekala!
A
klíc jsem schovala! –
Je
videt, osud tomu chce!
A
jakypak hrích, kdyz na neho pohlédnu,
treba
zdaleka?
Treba
s ním pohovorím,
to vsechko není jeste nestestí!
Ale
co mluvím, cím se obelhávám?
Atsi treba zemru, jen kdyz ho
uvidím!
Jen uvidím! Bud jak bud, uvidím Borise!
Jen kdyby uz byla
noc!
(Prehodí
bílysátek pres sebe a odejde zadními
dvermi. Kabanicha
vstoupí se svetlem a se
zákusky
do pokoje, za ní Dikoj. Vyklenek
tmavy, pokoj osvetleny.)
DIKOJ
Nic
zvlástního, jenom jsem trochu nachmelen.
(Usedá.)
KABANICHA
Tedy
jdi spát!
DIKOJ
A
kam mám jít?
KABANICHA
Domu!
Kam bys sel?
DIKOJ
Ale
kdyz nechci domu!
KABANICHA
(mekceji)
Nu,
ceho si prejes ode mne?
(Ona
mu slouží drink)
DIKOJ
Hned
ti to povím!
(lichotive)
Domluv
mi prece –
(knourave)
– aby
moje srdce se uklidnilo.
(Rozplyvá
se.)
Ty
jediná v celém meste
me
dovedes rozebrát.
KABANICHA
Chteli
na tobe zase penez?
DIKOJ
(Rozzlobený
a posedlý)
Dám,
dám! Ale nadám! Muknes
o
penezích, nic jinak, nic
jinak,
jak bys mi vnitrnosti pálil!
KABANICHA
Nemás
nad sebou starsích, proto
si troufás!
DIKOJ
(Angered)
Mlc,
kmotra! Kdysi –
o
velikém poste
kál
jsem se a postil, kál jsem se a postil.
Vtom
nejaká necistá síla namane
mi
muzíka do cesty.
Dríví
vozil, pro peníze prisel.
Cert
ho pro hrích v takovou dobu prines’!
Zhresil
jsem!
Nadal
jsem mu, div neztloukl.
(Mekkce
prisedá blíze ke Kabanise.)
Vidís,
jaké mám srdce! Potom
jsem
ho prosil za odpustení.
K
nohám jsem se mu sklánel. Vidís, kam me
az
srdce privádí! Vidís, kam me az srdce privádi.
(Padá
Kabanise k nohám.)
V
bláte na zemi
jsem
k nohám padl!
V
bláte! Oh!
(Zebroní.)
KABANICHA
(odmítá
Dikého.)
Posad
se! Nemuc se!
Ale
dbej dobrych mravu, dobrych mravu!
Druhé
Tableau
(Rokle
zarostlá krovím; nahore
plot zahrady
Kabanovych
a
v nem vrátka. Shora
po svahu
pesinka.
Letní noc)
KUDRJÁSCH
(s
kytarou)
Nikoho
tu není!
To
si zazpíváme z dlouhé chvíle.
(urcite)
„Po
zahrádce devucha jiz
ráno
se procházela,
do
potoka na své líce
casto
pohlízela!
Chodí
za ní, chodí za ní
sohajícek
svarny,
drahé
dárky kupované
vzdy
on nosí za ní.
Za
dukáty za cervené
svoje
dárky volí,
sukénky
to, sátecky to,
botecky
sobolí.“
Copak
delá, ze nepríchází?
(Sedne
si.)
“Ej,
pujdu já, mladusinka
na
trh pohlédnouti,
a
co se mi líbit bude,
koupím
na své pouti.
Ej,
koupím já, mladusinka,
vonavé
dve
máty,
zasadím já obe
máty
podle svojí chaty.
Nedeptej
jich, svarnysohaj,
pod
myma oknama,
ne
pro tebe sadila já,
aniz
zalívala!”
(Vstoupí
Boris, Kudrjás shlédne ho.)
Vida,
taky si vysel na toulku!
BORIS
To
jste vy, Kudrjási?
KUDRJÁS
Ano,
Borisi Grigorjici!
BORIS
A
proc jste tady?
KUDRJÁS
Já?
Patrne mám proc.
Pro
nic za nic bych sem nechodil.
A
copak vás sem vede?
BORIS
Hled,
Kudrjási, oc jde?
(Ohlízí
se kolem pátrave, tajemne.)
Mne
je treba tady zustat.
Nebyl bych prisel, kdyby mne nebylo ulozeno.
KUDRJÁS
A
kdo vám co ulozil?
BORIS
Nejaká
dívka rekla mi na ulici,
abych
prisel sem,
na
strán zahrady Kabanovych,
kde
je pesinka.
KUDRJÁSCH
Vzdyt
jsem vás varoval; zamilovat se nerozvázne!
BORIS
Ano,
to je moje hore.
KUDRJÁS
Tak
do té vdané?
BORIS
Ano.
KUDRJÁS
To
ji chcete zahubit?
BORIS
Prosím
té, nestras me!
KUDRJÁS
A
má ona vás ráda?
BORIS
Nevím!
Pouze jednou jsem ji uvidel u stryce.
Jinak
vídávám ji v kostele.
Ach,
Kudrjási, kdybys videl, jak se modlí,
jaky andelsky úsmev hrá jí
na líci!
A
z líce jak by svetlo zárilo!
KUDRJÁS
To
je tedy Kabanová!
BORIS
Ano.
KUDRJÁS
Tak
vida, vida!
(dva
jsou skryté)
VARVARA
(vystoupí
z vrátek a zpívá.)
„Za
vodou, za vodickou, muj Vána stojí,
za
vodou, za vodickou, muj Vána stojí.“
KUDRJÁS
(vpadne
do zpevu, popojde k Varvare)
„Tovar
nakupuje carevne svojí,
tovar
nakupuje carevne svojí.“
VARVARA
„Nech
jsem já i devucha, to z izby temné,
nech
jsem já i devucha, to z izby temné.“
KUDRJÁS
„To
láska zrobila carevnu z tebe,
to
láska zrobila carevnu z tebe.“
VARVARA
(sejde
dolu po pesince, zakryje si
tvár sátkem, pristoupí k Borisovi.)
Ty,
mládence, pockej! Dockás se!
(ke
Kudrjásovi)
Pojdme
k Volze!
(Zajde
s Kudrjásem.)
BORIS
Ta
noc! Písne, dostavenícko!
Jdou
zaveseni, veselí.
Také
já cekám. Ale naccekám,
nevím,
ani predstavit si nedovedu!
Srdce
mi bije. Nevím, co jí reknu… Tu jde!
(Katerina
blízí se tise po pesince,
oci k
zemi
klopíc. – Pomlka.)
BORIS
(nejiste)
Jste
to vy, Katerino Petrovno?
(Katerina
mlcí.)
Ani
nevím, jak vám dekovati...
(Katerina
mlcí.)
Ach,
kdybyste, Katerino Petrovno,
kdybyste vedela,
(chce
ji uchopit za ruku)
jak
vás mám rád!
KATERINA
(s
úlekem, ale ocí nepozdvihajíc.)
Nedotykej
se mne, ach nedotykej se mne!
Jdi
ode mne pryc!
BORIS
Jak
vás mám rád! Jak vás mám rád!
KATERINA
Vzdyt
vís, ze toho hríchu neodciním,
nikdy neodciním.
Vzdyt
mi jako kámen padá na dusi, jako kámen!
BORIS
Neodhánejte
me, neodhánejte me od sebe!
KATERINA
Proc
jsi prisel, proc jsi prisel!
Vzdytjsem
vdaná zena, vzdyt mám az
do
hrobu zíti se svym muzem...
(pro
sebe)
Co
to na sebe chystám?
(k
Borise)
Ty
chces mojí zkáze?
BORIS
Proc
bych chtel vasí zkáze?
Kdyz
vás miluji
víc
nez vsechno na svete!
KATERINA
Chces
sebe zahubit, nás zahubit?
BORIS
(vpadá.)
Vasí
vuli!
KATERINA
Ze
jsem domov opustila, v noci prisla za tebou –
nemám svobodné vule!
Kdybych
mela svobodné vule,
nebyla
bych prisla za tebou! Co nevidís?
(Pozdvihne
oci a zadívá se na Borise –
se
stoupajícím rozechvenim.)
Tvoje
vule nade mnou vládne!
Coz
to nevidís?
(Vrhne
se Borisovi kolem krku.)
Zivote
muj!
BORIS
Zivote
muj!
(Oba
zustávají v objetí.)
KATERINA
Tak
se mi zachtelo zemrít...
BORIS
Procpak
umírat, kdyz je nám krásnezít?
KATÈRINA
Nikoli,
mne nelze zít!
BORIS
eríkej
mi takovych slov!
Nemuc me!
Coz mi tebe není líto?
KATERINA
Nac
me litovat? Nikdo není vinen,
já sama, sama prisla za tebou.
Nelituj
me, zahub me, at vsichni vedí,
vsichni
vidí, co delám!
BORIS
Nac
na to pomyslet!
KATERINA
Kdyz
jsem pro tebe se hríchu dopustila,
proc
netrpet!
BORIS
Nac
na to pomyslet!
(Objímají
se prudce.)
VARVARA
(vrací
se s Kudrjásem.)
Nuze,
shodli jste se?
BORIS
(prekvapen)
Shodli!
VARVARA
Tak
projdete se!
Vána
vás zavolá, az bude treba.
(Katerina
s Borisem odcházejí.)
KUDRJÁS
(k
Varvare)
To
jste si vymyslily peknou vec!
Lézt
skrz zahradní vrátka!
(usedne
s Varvarou na
kámen.)
VARVARA
To
vsechno já!
KUDRJÁS
To
ti je podobno.
Ale
neprijde-li na to maminka?
VARVARA
Eh,
ani jí na mysl neprijde!
Prvy
spánek byvá tvrdy.
KUDRJÁS
Prece
vsak, pojednou jí cert nedá spát.
VARVARA
Co
na tom, ze dvora vedou vrátka,
která
se zevnitr zavírají.
Bude
klepat... odejde...
Ráno
jí reknu, ze jsme tvrde spaly.
KATERINA
Uz
dávno jsem te znala!
BORIS
Uz
dávno jsem te znal!
VARVARA
A
pak, Dikoj je u ní návstevou.
(S
odkazem na Dikoj a Marfa)
Takoví
hrubci a rozumejí si!
Ostatne
na strázi stojí Glasa.
Kdyby
se neco sustlo, zavolá.
BORIS
Zdá
se mi, ze kraj sveta sel bych za tebou!
VARVARA
Ostatne,
bez nebezpecí to nejde!
Nez se
nadejes, padnes do nestestí!
Kdybychom vedeli, kolik je hodin?
KUDRJÁS
Jedna!
VARVARA
Jak
vís?
KUDRJÁS
Ponocny
tloukl...
KATERINA
Zivote
muj!
Kraj sveta sla bych, sla bych za tebou!
BORIS
Zivote
muj!
VARVARA
Je
cas! Zavolej na ne!
(Vania
zavrtí hlavou a
objetí Barbara)
BORIS
Kraj
sveta, zivote muj!
KUDRJÁS
(volá
zpevem)
Vsecko
domu, domu,
vsecko
domu, domu!
A
já domu nepujdu!
BORIS
Slysím!
(Kudrjás
s Varvarou stoupají
po
pesince k vrátkum.)
KUDRJÁS
„Chod
si dívka do casu,
do
vecerního casu,
aj,
leli, leli, leli,
do
vecerního casu.“
VARVARA
„A
já dívka jsem mladá,
a
já radej do rána,
aj,
leli, leli, leli,
do
ránicka, do rána.“
KUDRJÁS
(odchází,
stále zpívá)
„A
jak zora vstávala,
já
se domu sebrala,
aj,
leli, leli, leli,
já
se domu sebrala.“
(Katerina
s Borisem rychle
vstoupí)
VARVARA
(volá
k nim.)
Zdalipak
se rozloucíte?
(Katerina
jde sama po pesince nahoru,
tezce.
Boris zustává dole stát.)
TRETÍ JEDÁNÍ
První
Tableau
(V
popredí galerie, klenutí staré, rozpadávající
se
budovy.
Tu a tam tráva a kere. Za oblouky
breh a
vyhled za Volhu. Poprchává. Sero, jako
za destivého
pocasí. K veceru. – Za oblouky videt
nekolik
procházejících se obojího pohlaví)
KULIGIN
Krápe!
(Vakází
s Kudrjásem pod klenbu.)
KUDRJÁS
Prijde
boure.
KULIGIN
Dobre,
ze je kde se schovat!
KUDRJÁS
A
co lidu na bulváru!
KULIGIN
Zdá
se, ze se vsechko nahrne sem!
(Pod
klenutím procházejicí se utíkají.)
KUDRJÁS
Kupcové
jdou naparádené.
KULIGIN
A
vida! Tady je vymalováno!
Místy
je to znát.
(Rozhlízí
se po stenách.)
KUDRJÁS
Vyhorelo!
–
KULIGIN
Je
to Gehenna, pekelny ohen?
KUDRJÁS
Po
pozáru neopravili.
KULIGIN
Vseho
druhu lidé do neho padají!
KUDRJÁS
Tak,
brachu mily!
KULIGIN
Vsech
dustojností!
KUDRJÁS
Tak,
tak dobre’s to pochopil.
KULIGIN
Také
mourenínové!
KUDRJÁS
Taky,
taky mourenínové.
(Vstoupí
Dikoj. Vsichni se pred ním
uklánejí a uctive se pred neho
stavejí.)
DIKOJ
Celého
mne to pokropilo!
KUDRJÁS
Savjole
Prokofjici!
DIKOJ
(dojde
ke Kudrjásovi.)
Odraz
ode mne! Odraz! Co na mne lezes?
Mozná,
ze nechci s tebou ani mluvit!
Prímo
rypákem se zene do hovoru!
KUDRJÁS
Boure
zde casto byvají –
DIKOJ
Nesmysl!
KUDRJÁS
Hromosvodu
nemáme!
DIKOJ
Nesmysl!
–
Nu,
a jaképak más ty hromosvody?
KUDRJÁS
Ocelové!
DIKOJ
(zlostne)
Co
dál?
KUDRJÁS
Ocelové
tyce –
DIKOJ
Slysel
jsem, ze tyce.
KUDRJÁS
Spustí
se tyce.
(Ukazuje, jak
se spoustejí.)
DIKOJ
Co
dál? Co dál?
KUDRJÁS
Nic
víc!
DIKOJ
(podka
sává se.)
A
co je bourka po tvojím rozumu?
KUDRJÁS
Elektrina!
DIKOJ
(zlostne
zadupá nohou.)
Jakápak
elektrina? Jaká elektrina?
Vida! Potom nejsi loupezník!
(presvedcive)
Boure
je za trest na nás, abychom
moc
bozí pocitovali! A ty chces tycemi
nebo
rozni nejakymi proti ní se bránit?
Co
jsi ty? Jsi Tatar? Tatar?
Nu,
mluv! Tatar?
KUDRJÁS
Savjole
Prokofjici! Vase slovutnosti!
Derzavin
praví:
„Mé
telo rozpadne se v prach,
vsak
rozum hromem svlád!“
DIKOJ
(divocé)
Velectení,
co to povídal?
(Kudrjás
mávne rukou a
chce odejít.)
DIKOJ
Podrzte
ho! Takovy falesny muzícek!
(Náhle
se obrátí k lidu kolem stojícímu.)
Darmo,
proklatci,
cloveka
ve hrích uvádíte!
(zlostne
ke Kudrjásovi.)
Prestalo
prset?
KUDRJÁS
(ledabyle)
Zdá
se!
DIKOJ
(napodobuje
Kudrjáse.)
Zdá
se!
(zlostne)
Jdi
a podívej se!
A
to si rekne: „Zdá se!“
KUDRJÁS
(vyjde
zpod klenutí.)
Prestalo!
(Nevrací
se. Dikoj
odchází, vsichni za ním. Scéna
je nejakou chvíli prázdná. Pod
klenutí hbite vstoupí
Varvara,
prikrcuje
se a vyhlízí ven. Boris jde mimo
v hloubi scény a zastavuje se s
Kudrjásem.)
VARVARA
(kyvá
na Borise)
Psst!
Psst! Zdá se, ze je to on!
(Boris
prijde k ní.)
VARVARA
(s
chvatem)
Co
si pocnem s Katerinou?
BORIS
(ustrasen)
Co
se deje?
VARVARA
Ale,
hotové nestestí! Nic jinak! Muz
se
jí vrátil, vís uz o tom?
BORIS
Nevím!
VARVARA
A
Katerina je proste nesvou!
BORIS
Ach,
to ji uz nespatrím!
VARVARA
(prudce)
Ach,
ty!
Poslys me prece!
Celá
se chveje, jak by jí zimnice lomcovala!
Je
bledá, potácí se po dome,
jak
by neco hledala! Oci má jak sílená!
Dnes
ráno zacala plakat, stále vzlykat:
„Ach!
Bátusky! Co si mám pocít?“
Takovych
vecí natropí –
BORIS
Ach
Boze! Co si pocít?
VARVARA
Ze,
pravím ti... ze prastí s sebou
o zem a vsechno mu poví.
BORIS
(ulekne
se.)
Je-li
mozná?
VARVARA
U
ní je vsechno mozné! Maminka si toho vsimla,
porád na
ni
kouká, jako zmije kouká –
a jí je z toho hur! Tu jdou!
Maminka
jde s nimi! Schovej se!
(Boris
vyjde z podloubí. Ustoupí do pozadí
vedle Kudrjáse. Hrmí z dálky. Vstoupí
nekolik
osob ruzného pohlaví.)
KATERINA
(vbehne,
chopí Varvaru za ruku a
drzí krecovite.)
Ach,
Varvaro!
(Zahrmí.)
Moje
smrt!
ZLÁ
ZENSKÁ
Nejaká
zenská náramne se bojí!
VARVARA
(ke
Katerine.)
Nu
dosti, dosti!
HLASY
(tenorové)
(z
dálky)
Vida,
krasavice!
HLASY
(basové)
Co
komu souzeno,
tomu
neutece!
VARVARA
Vzmuz
se!
KATERINA
Nemohu
–
VARVARA
Vzparnatuj
se!
KATERINA
Srdce
me bolí!
KUDRJÁS
(vesele)
Ceho
se bojíte, prosím vás?
(V
pozadí za Kudrjásem je Boris.)
HLASY
(zákulisí)
Ej,
krasavice!
KUDRJÁS
Kazdé
kvítko raduje se – a vy se schováváte?
KATERINA
(zhlédne
Borise.)
Ach,
co tu jeste chce?
(Prikloní
se k Varvare a vzlyká.)
Ci
je mu toho jeste málo?
Ci
je mu toho jeste málo, jak já se mucím?
VARVARA
Utis
se, poklekni, pomodli se!
(Vstupuje
Dikoj s Kabanichou a
Tichonem.)
DIKOJ
(ke
Kabanise, ukazuje na Katerinu.)
Jaképak
muze mít zvlástní hríchy?
KABANICHA
Cizí
duse – temnota!
(Blesky)
KATERINA
(náhle
padá na kolena.)
Maminko!
– Tichone! – Hrísná jsem pred
Bohem,
pred vámi! Hrísná jsem!
Coz
jsem se vám nezaprísáhla,
(v
dálce hrmí)
ze
se na nikoho ani nepodívám
za
tvé neprítomnosti?
A
vís-li co jsem, nemravná bez tebe udelala?
Hned
první noc...
TICHON
Mlc,
není treba!
VARVARA
Neví,
co mluví!
KATERINA
... jsem
z domu utekla...
KABANICHA
No
mluv, mluv, kdyz jsi jiz zacala!
KATERINA
... a
celych deset nocí s ním se toulala.
(Vzlyká,
Tichon chce ji obejmout.)
KABANICHA
S
kym? S kym?
DIKOJ
S
kym?
VARVARA
Vzdyt
ona lze, neví, co mluví!
KATERINA
S
Borisem Grigorjicem!
(Blesky
a údery hromu. Katerina padne beze
smyslu v náruc muzovu. Boris
vytratí se z pozadí.)
KABANICHA
(k
Tichonovi; plna zloby)
Synku,
dockal jsi se!
TICHON
Katerino!
(Blesky,
údery hromu. Katerina
se náhle vzprímí,
vytrhne se Tichonovi a vbehne do boure. Vsichni
zmatene
prchají.
Dikoj hrozí do vetru.)
Druhé
Tableau
(Volha;
osamelé místo na brehu husty soumrak
prechází v noc.
Silne
se setmelo. Tichon, vybehne
a rozlízí se, za ním
Glasa s lucernou)
TICHON
Ach,
Glaso! Co muze byt horsího!
Utlouci
ji, to je málo!
Maminka
povídá:
„Do
zeme za ziva ji zakopat,
aby svou vinu smyla!“
Ale já ji mám
rád,
líto
je mi jenom prstem se jí dotknout!
GLASA
(rozhlízí
se, volá.)
Katerino!
(Odbíhá
za Tichonem. Kudrjás
chvatne vstoupí, za
ním Varvara.)
VARVARA
Na
zámek me zavírá, tyrá! Rekla jsem jí:
„Nezavírejte
me, bude zle!
Bude
zle! Bude zle!“ –
Poucme,
jak mám tedzít?
KUDRJÁS
Jak
zít?
Tedutéci!
VARVARA
Utéci?
KUDRJÁS
V
Moskvu – maticku!
VARVARA
V
novy, veselyzivot!
(Rychle
zajdou.)
TICHON
(z
dálky)
Katerino!
GLASA
(z
dálky)
Katerino!
KATERINA
(volne
vyjde z protejsí strany.)
Ne!
Nikdo tu není, co as, chudák delá?
(jako
v zapomenutí)
Videt
se s ním, rozloucit –
pak
treba zemrít! Vzdytmi tím není ulehceno!
Tak
jsem sebe zahubila...
sebe
o cest pripravila! –
Ano!
Sebe o cest, jemu pokorení!
(Pass
vzdálenost Vania a Barbara
objal
útěku z domu.)
KULIGIN
(zblízka
za jevistem)
La-la-la-la!
La-la-la, la-la-la...
(Prejde,
zadívá se na Katerinu.)
La-la-la-la!
KATERINA
(prikrcí
se)
Vzpomenu
si, jak ke mne hovoril?
Jak
me litoval?
(prudce)
Nevzpomenu!
Ach,
ty noci, jak jsou mi tezké!
Vsichni
jdou spát – tak lehce, i já jdu!
Ale,
jak bych se do mohyly kladla.
Ta
hruza potme! –
Nejaky
hluk!
(Z
dálky tichy zpev
bez textu.)
A
to zpívání! –
Jako
by nekoho pochovávali! –
A
clovek je rád, kdyz konecne je svetlo!
(Prejde
podnapily chodec, zadívá
se na ni.)
Proc
se tak chovají?
Ríká
se, ze takové zenské zabíjeli! –
Kdyby
me tak vzali a hodili do Volhy!
Ale
tak zij, zij!
Zij,
zij!
(zoufale)
A
muc se se svym hríchem!
Vsak
uz jsem zmucena! –
A
dlouho-li mám se mucit? –
Nu,
nac mám tu jestezít? Nu? – Nac? –
Nic
nepotrebuji. Nic mi není milo! –
Ani
to bozí svetlo mi není milo. –
Ale
smrt neprichází! Touzís po ní –
ona
neprichází!
At
vidím cokoli, at slysím cokoli, jenom tady
(ukazuje
na srdce)
tady
to bolí! Snad kdybych s ním mohla zít,
bych
jeste nejakou radost zazila...
jak
se mi po nem styská!
Kdyz
te uz neuvidím,
kdybys
aspon z dáli me uslysel!
(v
zanícení)
Vy
vetry bujné! Doneste mu zalostnymuj stesk! –
Ach, bátusky, styská
se mi!
(Pristoupí
ke brehu a volá ze
vsech sil.)
Zivote
muj, radosti moje, duse má,
jak temám
ráda!
Ozvi se! Ach, ozvi se!
BORIS
(vystoupí,
nevidí ji
zpocátku.)
Vzdytje
to její hlas!
KATERINA
Ozvi
se, ach, ozvi se!
(Pribehne
k Borisovi.)
BORIS
Káto!
(Padají
si do náruce.)
KATERINA
Prece
tejestevidím!
BORIS
Prece
tejestevidím!
(Katerina
pláce na jeho hrudi; zustanou
v nemém objetí. Po
chvíli se vzpamatují.)
BORIS
Svedl
nás Buh!
KATERINA
Nezapomnels
na mne?
BORIS
Jak
bych mel zapomnet, co myslís?
KATERINA
(prudce)
Ne,
ne! Chtela jsem neco, jiného ríci...
Nezlobísse
na mne?
BORIS
Proc
bych se mel zlobit?
KATERINA
Nechtela
jsem tvého zia! Nebyla jsem
sebe
mocna, kdyz jsem vsechno prozradila.
Ale
ne, ale ne! Chtela jsem ti neco jiného ríci.
(Rychle
se vzpamaiuje.)
Co
budes delat? Co bude s tebou?
BORIS
Stryc
me vyhání az
na
Sibir! Do obchodu v Kjachte!
KATERINA
Vezmi
me s sebou!
(náhle)
Ach
ne! Jed sbohem, netrap se pro mne.
BORIS
Coz
já, jsem volny pták!
Coz bych
já o sobe uvazoval!
Ale co
bude s tebou? A co tchyne?
KATERINA
Mucí
me, zavírá!
Na
mne vsichni se dívají,
do
ocí se mi smejí, tebe mi vycítají –
BORIS
A
co tvuj muz?
KATERINA
Chvílemi
je laskav,
hned se zas zlobí.
Pije!
Mne bije!
(Zamyslí
se.)
Ale
ne! Vzdyt’ mluvím stále neco jiného!
Chtela
jsem ti neco jiného ríci...
(teple)
Styskalo
se mi po tobe –
a hle, nyní jsem te opet uvidela!
(detinsky)
Pockej,
pockej, co jsem ti chtela ríci...
V
hlave se mi to plete...
BORIS
Uz
mám cas!
KATERINA
Na
nic si nemohu vzpomenout –
pockej,
hnedle ti to povím!
(mírne)
Az
pujdes cestou, dej kazdému zebráku
almuznu,
zádného neopomen!
(Setmelo
se docela. Z
dálky zaznívá táhly zpev
beze slov. Zpívá se hláskou polo U, polo
O, jako
vzdech Volhy.)
KATERINA
A
nyní dej se na sebe podívat naposledy! –
Co to zpívají?...
Bud sbohem!
Nuz jdi! Bud sbohem!
BORIS
Ó,
kdyby vedeli, jak tezko se loucím!
Jak tezko se loucím!
(Zachází.)
Jak
tezko se loucím! Tezko!
(Doznívá
z dálky zpev beze
slov.)
KATERINA
(prudce)
A
jeste zpívají!
(Priblízí
se na pokraj brehu.)
Ptácci
priletí na mohylu, vyvedou mládata...
a
kvítka vykvetou, cervenoucká,
modroucká,
zlutucká...
(Blízí
se k rece.)
Tak
ticho, tak krásne! Tak krásne!...
(Zkrízí
ruce.)
A
treba umrít!
(Skocí
do reky.)
KULIGIN
(za
scénou na druhém brehu)
Nejaká
zenská skocila do vody!
CHODEC
(na
druhém brehu)
Hej,
lodku sem!
DIKOJ
(Prichvátá
s lucernou.)
Kdo
to volá?
(Odbehne
na druhy breh.)
GLASA
Hej,
lodku sem!
(Z
ruznych stran chvátají lidé s lucernami.)
TICHON
Ó,
batusky, batusky, to je jiste ona!
(Kabanicha
prichází za Dikym; zadrzuje
Tichona.)
TICHON
Pustte
me!
KABANICHA
Nepustím!
Stálo
by za to sebe znicit!
TICHON
Vy
jste ji zahubila!
Vy,
vy jen samotná!
KABANICHA
Co
ty?
Nejsi
pri smyslech? –
Nevís,
s kym mluvís?
(Dikoj
prinásí mrtvou Katerinu.)
DIKOJ
(polozí
Katerinu na zem ke
Kabanise.)
Zde
máte svou Katerinu!
TICHON
(padá
na Katerinu a
vzlyká.)
Káto!
Káto!
(Dikoj
odchází rozrusen.)
KABANICHA
(uklání
se na vsechny
strany.)
Dekuji
vám, dekuji vám,
dobrí
lidé, za úsluznost!
(Lid
s hruzou se dívá na mrtvolu.)

|
PRIMER
ACTO
Obertura
(La
acción se desarrolla en el pueblo de Kalinov,
Rusia,
a orillas del
Volga hacia 1860. Entre
el
segundo y tercer acto transcurren dos semanas)
Cuadro
Primero
(En
el exterior de la casa de Marfa, junto al Volga.
A la derecha la casa
de Kabanová. Un callejón
con bancos y
árboles. Tarde soleada)
VANIA
KUDRJAS
(sentado junto al muelle,
contempla
el río)
¡Qué
vista tan maravillosa!
(Glascha
sale de la casa de Kabanová.)
¡Hay
que admitir que es una maravilla!
¡Glasha!
¿Lo ves, amiga mía? He contemplado
el
Volga durante treinta años, más o menos,
y aún queda mucho que ver.
GLASHA
(Indiferente,
atareada pelando un ave)
¿Por
qué es tan especial?
VANIA
KUDRJAS
¡Es
una vista fantástica! ¡Qué belleza!
¡Hace
que tu corazón salte de alegría!
GLASHA
¿No
es un poco exagerado?
VANIA
KUDRJAS
¡Es
tan emocionante! ¡Y tú dices "exagerado"!
Deberías
mirar mejor
y descubrir la belleza oculta
en la naturaleza.
GLASHA
¡Oh,
sí, seguro! ¿Para qué discutir contigo?
¡Tú
eres el maestro, el doctor y el ingeniero!
VANIA
KUDRJAS
(señalando
a un lado)
¡Mira allí! ¿Quién es
ése que grita y se agita?
GLASHA
Es
Dikoj, regañando a su sobrino.
VANIA
KUDRJAS
¿Y
tiene que hacerlo justamente aquí?
GLASHA
Lo
haría en cualquier sitio. Ahora sus garras
están
puestas sobre Boris Grigorjevich
VANIA
KUDRJAS
Ese
perro viejo trama algo contra él.
¡Actúa
como un animal salvaje!
(Dikoj
y Boris se acercan. Glascha
va hacia la casa)
¡Mejor
vámonos
o
tramará también algo contra nosotros!
(Vania
sale de escena)
DIKOJ
(a
Boris)
¡Tú,
holgazán! ¿Qué estás haciendo aquí?
¡Fuera
de mi vista, eres mi ruina!
BORIS
Pero,
¿qué haré?
Hoy
es domingo.
DIKOJ
Si
lo intentaras, encontrarías algo que hacer.
Te
lo he dicho una, dos y tres veces.
¡Fuera
de mi vista! ¡Fuera de mi vista!
¿Le
estoy hablando a la pared?
¿No
tienes algún sitio donde ir?
¡Me
doy una vuelta y tú estás siempre ocioso!
¡Maldito
parásito!
¿Por
qué te quedas ahí parado?
¿Estoy
hablando contigo o no?
(queda
mirando a Boris)
BORIS
¡Ja,
ja, ja!
DIKOJ
¿No
escuchas lo que te digo?
BORIS
Por supuesto, pero ¿qué quiere que haga?
DIKOJ
¡Vete
al Diablo!
(hace
ademán de irse pero
regresa y se dirige a Glasha)
¡Mira
a ese sujeto! ¡Se pega como una sanguijuela!
¿Está
en casa la señora?
GLASHA
Se
fue al parque.
(Dikoj y Glasha se retiran y regresa Vania)
VANIA
KUDRJAS
(a
Boris)
¿Qué
sucede entre tú y tu tío?
¡No
entiendo como puedes vivir con él
y soportar sus insultos!
BORIS
¿Soportarlos?
¡En absoluto!
Pero no puedo
hacer otra cosa...
VANIA
KUDRJAS
¿Por
qué?... Si no te molesta la pregunta...
BORIS
¿Quieres
que te cuente la historia?
¿Recuerdas
a mi abuela?
VANIA
KUDRJAS
¿Anfisa
Michajlovna?
BORIS
Estaba
enfadada con mi padre, por hacerse casado
con una mujer que poseía
título nobiliario.
Por
eso se fueron a vivir a Moscú.
Mamá no podía soportar
a la familia de mi padre.
VANIA
KUDRJAS
No
me sorprende. Todos eran tan vulgares...
BORIS
¡Diablos, como que eran unos
bestias!
VANIA
KUDRJAS
No se soportaban.
BORIS
Nuestros
padres
no escatimaron nada en Moscú.
Yo
fui a una escuela comercial
y
mi hermana estudió en un colegio.
Pero
mis padres murieron de cólera
y
mi hermana y yo quedamos huérfanos.
Luego,
mi abuela también murió y le dejó
a
mi tío nuestra herencia para que nos la diera
cuando
llegáramos a la mayoría de edad;
pero con una condición...
VANIA
KUDRJAS
¿Cuál?
BORIS
Que
tratáramos con respeto al tío.
VANIA
KUDRJAS
¡Por Baco, que no os habrá resultado nada fácil!
BORIS
Si
estuviera solo, lo dejaría todo,
pero
mi hermana me preocupa.
Él
les escribió para que viniera,
pero
la familia de mi madre no quiso...
¿Qué
clase de vida llevaría aquí?
VANIA
KUDRJAS
¡Qué
horrible!
BORIS
De
sólo pensarlo me estremezco.
VANIA
KUDRJAS
¡Qué
rufián!
(Glascha,
acompañada por Feluscha,
entra)
VANIA
KUDRJAS
¿Qué
sucede?
¿Ya
vuelven de misa? Terminó la ceremonia.
¡Adiós, pues, me marcho!
BORIS
¡Espera
un poco! ¡Quédate un instante!
(angustiado)
¡Aquí
estoy destrozando mi juventud!...
FEKLUSA
(a
Glascha)
¡Aquí
todo es deleite, querida!
¡Tan
elegante! ¡Todo es una bendición de Dios!
BORIS
...¡La
“primavera de mi vida” es toda miseria!
¡Se
esfuma el pálido atardecer!
FEKLUSA
¿Por qué
que dices eso?
BORIS
¿Esa
vana primavera muere con el sol!
FEKLUSA
Aquí
son todos muy devotos
especialmente
Kabanov...
BORIS
(escuchando)
¿La
Kabanicha?
(las
dos sirvientas entran en la casa)
VANIA
KUDRJAS
(al oíR la última frase
de Glasha)
¡Esos
Kabanov!...
La
vieja le da propinas a los mendigos,
pero a los que
trabajan para ella, a esos:...
¡que se mueran!
BORIS
Estoy
viviendo como en un remolino...
¡Santo Dios... y además
me he enamorado!
VANIA
KUDRJAS
¿De
quién?
BORIS
¡De
una mujer casada!
¡Aquí
viene con su esposo y su suegra!
¿Verdad que soy un
idiota?
VANIA
KUDRJAS
Debes
abandonar esa idea o le arruinarás la vida.
BORIS
¡Vamos
a escondernos allí, para verla mejor!
(se
aproxima Katia, sola, Boris
sale de su
escondite. Katia
se detiene sorprendida, Boris
huye, mientras llegan Bárbara, Marfa y
Tikhon)
¡Volvamos a casa! ¡Ja, ja, ja, ja!
(Parte
con Kudrjás )
MARFA KABANICHA
(A
Tikhon)
Si quieres obedecer a tu madre
debes ir al
mercado de Kazán, como hacía tu padre.
¡Y debe ser hoy mismo!
TIKHON
¿Cómo
podría atreverme a desobedecerte?
MARFA KABANICHA
¡Te
creería si no fuera por lo que veo con mis
propios
ojos y escucho con mis propios oídos!
He
notado que prefieres a tu esposa
en
lugar de a tu madre.
Desde
que te has casado
ya
no me demuestras el mismo afecto.
TIKHON
¿Qué
te hace pensar así?
MARFA
¡Todo!
Lo que mis ojos no ven,
me
lo dice el corazón.
TIKHON
¡Pero
mamá!... ¿Cómo puedes decir eso?
KATIA
(conciliadora)
Para
mí, mamá,
usted es como mi propia madre.
¡También
Tichon la quiere mucho!
MARFA
(impetuosa
y autoritaria)
¡Tú
te callas! ¡Silencio!
¿Alguien te ha
preguntado?
¡No
lo defiendas, es inútil...
BÁRVARA
(Para
sí)
¡Ya ha encontrado pan para sus dientes!
MARFA KABANICHA
Él es mi hijo ¿para qué te
entrometes?
¡Alardeas ante todos
para que vean
cuánto amas a tu esposo!
KATIA
No
era necesario que dijera eso...
¿Por
qué me insulta?
¿Por qué me hace sufrir sin
razón?
Yo soy siempre la misma, en público
y a solas.
(Katia
indignada entra en la casa)
MARFA
Mujer
desvergonzada,
¡Se
ofende por nada!
(a
Tikhon)
Amabas
a tu madre cuando estabas solo,
pero
ahora que tienes esposa...
TIKHON
Una
cosa nada tiene nada que ver con la otra.
Amo a las dos.
MARFA
¿Estás
poniendo a tu madre
a
la misma altura que a tu esposa?
¿Cómo
puedes pretender que ella te respete
si
siempre le estás diciendo que la amas?
¿Nunca
le has levantado la mano?
¿Y
si ella tuviera un amante?
TIKHON
Pero, madre... ¡ella me ama!
MARFA
¿Y por eso tienes que
reprochármelo?
TIKHON
(con
ímpetu)
¡Madre, pero qué reproche?
MARFA
No
nada, lo digo por decir... no importa.
TIKHON
¡Es
demasiado!
MARFA
¡Tonto!
Me voy
a casa...
(entra
rápidamente en
la casa
TIKHON
(a
Bárbara)
¿Lo
ves?... El problema es siempre Katia.
BÁRBARA
(con
decisión)
¡Ella
no es culpable de nada!
Primero
es tu madre quien la regaña, ahora tú.
Siempre
dices cuánto la amas,
(con
furia)
sin embargo te quedas ahí
sin hacer nada...
Puedo leer en tu mente:
"¡Voy a emborracharme para olvidarme de todo!"
(Tikhon
se va dando un sorbo a
su petaca)
Me
da pena esa muchacha...
(medita
un instante)
Tan
indefensa y buena...
(se dirige hacia la casa)
¿Cómo
se puede no amarla?
Interludio
Cuadro
Segundo
(Sala
en casa de Marfa Kabanova. A
la derecha
y al centro sendas puertas. Katia
charla con
Bárbara y le cuenta cuán
diferente era antes su vida)
KATIA
(haciendo
un bordado)
¿Sabes la idea que me
vino de repente?
BÁRBARA
¿Qué?
KATIA
¿Por
qué la gente no puede volar?
BÁRBARA
No
te comprendo...
KATIA
La
gente debería poder volar como los pájaros.
A
veces sueño que soy un pájaro.
¡Qué
delicia volar hacia el cielo! ¡Lo intentaré!
(salta
intentando levantar vuelo)
BÁRBARA
¿Qué
es esa tontería?
KATIA
(suspira)
¡Ah,
qué feliz solía ser!
¡Ahora,
en esta casa, me siento otra persona!
BÁRBARA
¿Crees
que no me he dado cuenta?
KATIA
Antes
era tan distinto...
Vivía despreocupada,
como
un pájaro en libertad.
Mi
madre tenía un buen carácter
(riendo)
y
me vestía como una muñeca.
¿Sabes
como eran mis días antes de casarme?
Te
lo diré: Me levantaba temprano
y
si era verano, iba al arroyo y me lavaba allí.
Luego
recogía un poco de agua,
y
regaba todas las flores de la casa.
BÁRBARA
Pero
eso también lo haces aquí.
KATIA
Luego
iba a la iglesia.
¡Me
moría de felicidad cuando iba a la iglesia
e
imaginaba que estaba en el cielo!
No
escuchaba ni veía a nadie,
ni
nadie me miraba a mí,
aún
después que terminaba la misa.
(en
creciente éxtasis)
Mamá
decía que todos estaban mirándome
preguntándose
qué me sucedía...
Y si era un día soleado,
y
la luz entraba por los ventanales,
y
el humo del incienso daba vueltas como una nube,
en ese luminoso instante
¡veía
ángeles que volaban y cantaban!...
(calmándose)
Me
arrodillaba y lloraba.
¿Por
qué lloraba o rezaba?
¡No
tengo ni idea!... Me
salía así.
¡Y cómo soñaba! ¡Cómo soñaba!
(comienza
a exaltarse cada vez más )
¡Veía
grandes catedrales doradas,
y
montañas, y árboles,
y
sentía que volaba alto, alto,
y
había voces misteriosos por todos lados!...
BÁRBARA
¡Katia!
¿Qué te sucede?
KATIA
(cada
vez más exaltada)
¡Y
el olor de los cipreses!
BÁRBARA
¿Qué
tienes?
KATIA
(toma
a Bárbara de la mano)
¡Siento
que voy a pecar! ¡Se abaten sobre mí!
Es
como estar al borde de un abismo...
Alguien
va a empujarme
¡Y
no tengo de donde agarrarme!
BÁRBARA
¿Qué
te sucede?
(abrazándola
preocupada)
¿Estás
bien?
KATIA
(calmándose, poco a
poco)
Sí,
estoy bien... Es como si estuviera enferma
y esos extraños deseos perturbaran mi
mente.
No puedo escapar en ninguna dirección.
Intento pensar,
pero
no puedo ordenar mis pensamientos.
Mi
boca repite unas palabras,
pero
en mi mente tengo otras ideas.
Es como
si el Diablo me susurrara al oído
cosas tan terribles, que me
avergüenzo de mí misma.
Y por las noches...
BÁRBARA
Y
de noche ¿qué sueñas?
KATIA
Bárbara
querida, no puedo dormir.
Escucho
ese susurro constantemente,
una
voz que me habla dulcemente,
como
una paloma,
y
me abraza y me da calor, ¡tanto calor!
y
luego me lleva hacia algún sitio...
BÁRBARA
(ansiosamente)
¿Y
tú?
KATIA
¿Yo?... ¡La sigo!
(volviendo
de repente en sí misma)
Pero, ¿por qué te cuento esto?
Aún eres una niña.
¿Por qué te lo
cuento? Eres una niña.
BÁRBARA
(mirando
su alrededor)
¡Cuéntame
todo!
Yo
soy peor que tú ¡Peor que tú!, continúa...
(Bárbara
cierra la puerta en actitud cómplice)
KATIA
¿Qué
puedo decirte? Siento tanta vergüenza...
BÁRBARA
No
tienes por qué avergonzarte
¿Quién soy yo para
juzgarte?
Yo también tengo mis pecados.
KATIA
Pero
mi pecado es más siniestro:
amo
a un hombre y estoy casada.
¿Qué
debo hacer? ¿Qué será de mí?
BÁRBARA
Tal
vez puedas verlo...
KATIA
(con
ímpetu)
¡No,
no, no! ¿Cómo puedes pensar eso?
¡Dios
me libre y me guarde!
BÁRBARA
¿De
qué?
(Tikhon
atraviesa la sala hacia la salida)
KATIA
(corre
detrás de Tikhon)
¡Tikhon,
Tikhon querido!
BÁRBARA
Dios
mío ¿qué haces?
(Sale
de escena)
KATIA
¡No
te vayas ahora!
(Lo abraza. Entran las sirvientas
conversando
y llevando las maletas de Tikhon)
FEKLUSHA
(a
Glascha)
¿Se
va por mucho tiempo?
GLASHA
Dos
semanas.
(salen
ambas por la puerta del medio)
KATIA
¡Tikhon,
amado mío, no te vayas!
TIKHON
¡De
nada sirve, Katia!
¿Cómo podría no ir si
mi madre me lo ha ordenado?
KATIA
¡Entonces,
llévame contigo! ¡Llévame!
TIKHON
(liberándose
de su abrazo)
¡Imposible!
KATIA
¿Imposible?
¿Por qué?
¿Ya
no me amas?
TIKHON
¡No es eso!
¡Por supuesto que te amo!
Pero
la vida de esclavo que llevo
me
aleja de la mujer más bella del mundo.
Y
si tuviera que pasar el resto de mis días aquí,
me
vería obligado a abandonarte.
KATIA
(consternada)
¿Cómo
puedo amarte aún,
si
me hablas de ese modo?
TIKHON
Pero ¿qué pretendes? ¿Quién te entiende?
KATIA
(llorando)
¿A
quién recurriré en mi soledad?
¿Quién
podrá salvarme?
TIKHON
¡No
llores!
KATIA
(Estrechándose
junto a él)
Tikhon,
amado mío, si te quedaras,
o
me llevaras contigo,
(acariciándolo)
entonces
te amaría. ¡Te amaría tanto!
Piensa
con quien me dejas.
TIKHON
No
te entiendo, Katia.
Nunca
dices una palabra… ¿y ahora?
KATIA
Tikhon, piensa en qué manos me
dejas...
TIKHON
Sabes
que no existe otra solución.
¿Qué
puedo hacer?
KATIA
¡Algo
terrible sucederá si te vas, Tikhon!
¡Algo
terrible!...
(de
improviso)
¿Sabes
qué?...
¡Hazme
jurar algo tremendo!
TIKHON
¿Jurar? ¿Qué?
KATIA
Esto:
Que durante tu ausencia,
no vea ni hable con
ningún extraño,
ni mirar a nadie, que ni siquiera piense en nadie,
excepto
en ti.
TIKHON
¡Santa
cielo!
Pero ¿por qué?
KATIA
Para
que mi alma pueda estar en paz.
¡Hazme
este favor!
TIKHON
Pero,
¿cómo puedes jurar semejante cosa?
KATIA
(comienza
un juramento de rodillas)
Que nunca
más vea a mi padre, ni a mi madre:
Que
muera sin confesión si...
que
muera condenada si...
TIKHON
(la
interrumpe y la sostiene
antes de que
caiga al suelo)
¿Qué
es todo esto? ¿Qué te sucede?
Esto
es un grave pecado, ¿lo sabes?
MARFA
(KABANICHA)
(fuera
de escena)
¡Es
la hora Tikhon,
(Katia
y Tikhon se miran estáticos, con
frialdad)
MARFA
(KABANICHA)
(entrando)
¡Tikhon, no hay tiempo! El
carruaje espera.
TIKHON
(indeciso)
Sí
madre,
voy
enseguida.
MARFA
Entonces ¿por
qué no le dices nada?
TIKHON
¿Qué quieres decir?
MARFA
¿Acaso no
sabes cual es la costumbre?
Dile
a tu mujer como comportarse en tu ausencia.
TIKHON
Ella
sabe muy bien como comportarse.
MARFA
¡Sin
excusas!
¡Díselo de inmediato, para
que yo
pueda escucharlo también!
Luego,
cuando vuelvas, le pedirás cuentas.
TIKHON
(dudando,
a Katia)
Debes
hacer todo lo que mi madre te diga...
MARFA
Dile
que me trate con respeto.
TIKHON
Trátala
siempre bien.
MARFA
Y
que me honre como a su propia madre.
TIKHON
Hónrala
como a tu propia madre.
MARFA
Que
no se siente sin hacer nada.
TIKHON
Busca
algo para hacer mientras yo no esté.
MARFA
Que
no mire a la gente por la ventana.
TIKHON
(protestando)
¡Madre!
MARFA
¡Díselo!
TIKHON
(resignado
y obediente)
No
debes mirar a la gente por la ventana...
MARFA
Especialmente
no debe mirar a los jóvenes.
TIKHON
(agresivo)
¡Pero
madre!... ¡Por Dios te lo pido!
MARFA
¡Ningún
pero! Es mejor que todo quede bien claro.
TIKHON
Nada
de mirar a los jóvenes...
(Katia
se desploma)
MARFA
(retirándose)
¡Bien!
¡Ahora ya puedes irte! ¡Vete! ¡Adiós!
(sale)
TIKHON
(a
Katia)
¿Estás
enojada?
KATIA
No.
(severa)
¡Adiós!
MARFA (KABANICHA)
(entra
con Bárbara y Glascha.)
Y ahora,
Tichon, ve con Dios. ¡Buen viaje!
(Se
ríe.)
¡Siéntense
todos!
(Todos
se sientan.)
¡Y ahora, vamos!
(se
levantan todos con ella)
TICHON
(acercándose
a su madre para despedirse)
¡Adiós
madre!
MARFA
(KABANICHA)
(señalando
el suelo)
¡De
rodillas, de rodillas!
(Tikhon
se arrodilla y besa a
su madre que lo bendice )
Despídete de tu esposa.
(Katia va hacia Tichon
e intenta
abrazarlo)
¡Atrevida!
¡Desvergonzada!
¡No estás despidiendo a un amante!
TIKHON
¡Adiós
a ambas, Bárbara, Glasha!
(Tikhon
sale y Katia queda desolada)
ACTO
SEGUNDO
Cuadro
Primero
(Salón
de estar en casa de Marfa. A través de
la ventana
entra un último rayo del
crepúsculo.
Marfa, Katia y Bárbara están
bordando)
MARFA
(KABANICHA)
(a
Katia, recriminándola)
Te jactas de amar mucho a tu esposo,
pero
cualquier esposa respetable,
tras de despedir del marido,
debería
pasarse horas
lamentándose y
llorando.
¿Y tú? ¡Parece que no
te importara!
KATIA
No
tengo por qué hacerlo.
No sé fingir.
¿Por
qué debería hacer el ridículo?
MARFA
(KABANICHA)
Si
amaras a tu esposo aprenderías
a
montar un espectáculo y si no sabes cómo,
al
menos deberías hacer el esfuerzo.
¡Sería lo mejor para
guardar las apariencias!
¡Ya
sabes cómo es la gente!
¡Y ahora, que nadie me moleste!
(se
marcha)
BÁRBARA
(se
arregla delante del
espejo)
Yo
también iré a dar un paseo...
Glasha podría
prepararnos algo en el
jardín...
Junto a la puertecita
de
las plantas de
frambuesas...
¡Ésa
que mamá siempre la mantiene cerrada!
(riendo)
¡Y
hasta esconde la llave! Ja, ja, ja...
Pero,
mira, yo tengo la llave y puse otra en su lugar,
así
que no se dará cuenta de que falta...
(en
actitud cómplice)
¿Sabes? ¡Le dije a tu enamorado que viniera!
KATIA
¡No! ¡No quiero!
(Bárbara
le entrega la llave a Katia)
KATIA
(rechaza
espantada la llave.)
¡No,
no! ¡No quiero! ¡Quédatela tú!
BÁRBARA
No
la quieres, pero yo sí.
Sólo
tómala, no te morderá... escóndela bien.
KATIA
¿Qué
haces? ¿Intentas tentarme?
¡Es increíble! ¡Qué
desfachatez tienes!
(Bárbara
deja la llave en
la mesa con
sonrisa pícara)
¿Es que no
le temes a nada? ¿No temes pecar?
BÁRBARA
¡No digas tonterías! No pierdas
más tiempo ¡vamos!
(se
va)
KATIA
(Mira
la llave)
¡Dios, ten piedad,
protégeme!
(Duda. Corre hacia la
ventana)
¡Lo mejor será arrojar
la llave bien lejos,
al
río, donde nadie pueda encontrarla!
(mira la llave y duda)
¡Me quema la mano!...
¡Alguien
viene por allí!
(Katia
se sobresalta y esconde la llave)
MARFA
(desde
una habitación contigua)
¡Explícate
mejor, así que dilo, y no grites!
KATIA
No,
no hay nadie, mi corazón se detuvo.
No,
aquí no hay nadie. ¡Qué susto!
Esconderé la llave...
Ha
sido un a casualidad, pero...
¿Cuál sería el pecado
si
sólo lo veo un instante,
digamos... desde lejos?
Debo hablarle, ahora
que ya estoy más tranquila.
Pero ¿qué estoy diciendo?
¿Por qué me miento
a mí misma?
¡No me importa si
muero! ¡Debo verlo!
¡Sí,
sea como fuere debo verlo!
¡Debo
ver a Boris!...
¡Oh, que llegue ya la noche!
(Katia,
se cubre con un chal blanco y sale
por
un
lado mientras por el otro entran
Marfa
seguida
por Dikoj con una vela
encendida
en la mano.
La
sala se ilumina)
DIKOJ
No es nada, sólo estoy un poco ebrio.
(se
sienta)
MARFA
¡Entonces,
vete a dormir!
DIKOJ
¿Adónde
iré?
MARFA
A
casa, ¿adónde var a ir?
DIKOJ
¡Pero
no quiero volver a casa!
MARFA
(más
dulce)
Bueno, ¿qué quieres que haga?
(le
sirve una copa)
DIKOJ
¡Yo
mismo te lo diré!:
(adulador)
¡Aunque
lo desgarre,
(llorando)
eso
le hará bien a mi corazón!
(meloso)
Eres
la única persona en todo el pueblo
que
sabe consolarme.
MARFA
¿Otra
vez intentaron sacarte dinero?
DIKOJ
(enojado
y obnubilado)
¡Eso
es, pero en vano!
Cuando me piden dinero me
enfurezco...
¡Es
como si me quemaran las tripas!
MARFA
¡Eres el más viejo y todos se aprovechan de ti!
DIKOJ
(encolerizado)
¡Cállate comadre, y
escúchame!
El
otro día, era cuaresma,
yo
estaba haciendo ayuno y penitencia y,
de
repente, algún enviado del Maligno
puso
a un campesino en mi camino.
Él
traía un poco de leña y venía a buscar su paga
¡El
diablo lo debe haber mandado!
¿Qué
quieres? ¡Casi le rompo el cuello!
¡Lo
insulté y le dije que se fuera!
(con
dulzura se aproxima a ella)
Ya
sabes que tengo un corazón muy blando
y
apenas terminé de echarlo
le
pedí perdón
y
me arrodillé ante de él.
(se
deja caer de rodillas)
¿Ves
hasta que extremos me lleva
tener
un corazón blando?
¡Me arrodillé en el barro! ¡En el barro, Dios
mío!...
(implora)
MARFA
(Lo
aleja de sí)
¡Siéntate
y cálmate!
¡Basta
de torturarte así! ¡Y cuida tus modos!
Cuadro
Segundo
(Entre
rocas y matas se ve el muro que rodea la
casa
de los Kabanov, con una verja, de la que
baja
una senda.
Noche.
Vania
espera a Bárbara)
VANIA
KUDRJAS
(con
una guitarra en la mano)
¡No
hay nadie a la vista!
Así pues, para
pasar el tiempo, cantaré una canción
(decidido)
"Todas
las mañanas
paseaba
la doncella por el jardín,
y
miraba su rostro en el arroyo...
y
allí se miraba.
Detrás
de ella,
aparecía
siempre un muchacho
que
le traía costosos regalos.
Gastaba
muchos ducados
en
sus regalos:
una
enagua por aquí,
un
pañuelo por allí,
y también zapatos finamente forrados"
¿Qué
sucede ¿Por qué no viene?...
(se
sienta y continúa su canción)
"Soy
un muchacho y voy recorriendo
y
buscando por los mercados;
y
lo que me apetece, compro.
Todo
el día puedo hacerlo.
Soy
un muchacho y me compro
dos
plantas de menta de dulce aroma:
para plantarlas en mi jardín,
al
lado de mi choza...
No
la pises, mi pequeña amada,
están
debajo de la ventana.
No
las planté para ti,
pero tampoco las riego mucho"
(ve
llegar a Boris)
¡Ah!
¡También tú por aquí!
BORIS
¿Eres
tú, Kudrjas?
VANIA
KUDRJAS
¡Sí,
Boris Gregorjevic!
BORIS
¿Y
qué haces aquí?
VANIA
¿Quien,
yo?... Debo estar aquí por algo...
No
vendría si no tuviera un motivo.
¿Y
a ti, qué te trae por aquí?
BORIS
Escucha
Kudrjas. Te diré lo que sucede.
(observa
a su alrededor. En voz baja)
Aquí
es donde debo estar.
¡No
estaría aquí sin un motivo bien preciso!...
VANIA
¿Y
quién te dijo que vinieras?
BORIS
La
muchacha que conocí en el camino
me
dijo que viniera aquí, al banco que hay
junto al jardín de los Kabanov,
donde
se encuentra el sendero...
VANIA
¡Te cuidado no pierdas la cabeza!
BORIS
Sí, ése es mi problema...
VANIA
KUDRJAS
¿Se
trata de una mujer casada?
BORIS
Sí.
VANIA
¿Quieres
arruinarle la vida?
BORIS
¿Qué
dices? ¡No me asustes! ¡Por favor!
VANIA
¿Y
a ella le gustas?
BORIS
¡No
lo sé! Sólo la vi una vez en lo de mi tío.
Ahora
sólo la veo en la iglesia.
¡Oh,
Kudrjas, si pudieras verla cuando reza...!
¡Qué
sonrisa más angelical aparece en su rostro!
¿Y
la luz que emana de ella?
VANIA
Debe
ser la mujer de Kabanov.
BORIS
Sí.
VANIA
¡Alguien
viene por allí!
(ambos
se esconden)
BÁRBARA
(sale
cantando de la reja)
¡Cerca
del pequeño arroyo, ahí está mi Vania!
¡Cerca
del pequeño arroyo, mi Vania me espera!
VANIA
(sale
a su encuentro cantando con ella)
“Trae
hermosos regalos
para
su princesa”
BÁRBARA
“Soy
una aldeana, vivo en un hogar humilde...
Soy
una aldeana, vivo en un hogar humilde”...
VANIA
KUDRJAS
¡Pero
el amor te convirtió en mi princesa!
¡Pero
el amor te convirtió en mi princesa!
BÁRBARA
(Desciende
por el sendero cubriéndose el
rostro
con un chal. A Boris)
¡Debes
ser paciente muchacho! ¡Ya vendrá!
(a
Vania)
¡Vamos al río!
(ambos salen)
BORIS
¡Una
cita secreta! ¡Canciones! Parece un sueño.
¡Los
dos van de la mano, felices!
Y
yo también espero algo pero ¿qué es? no lo sé
y
no me lo imagino ¡Cómo late mi corazón!
No
tengo ni idea de qué decirle. ¡Allí viene!
(Sale
Katia de la casa, se acerca
con los ojos fijos en el suelo - Pausa)
BORIS
(dubitativo)
¿Es
usted, Katerina Petrovna?
(ella
calla)
No
sé como agradecerle...
(ella
sigue callada)
¡Oh,
Katerina Petrovna,
si
supiera...
(trata
de tomarle la mano)
¡cuanto
la amo!
KATIA
(asustada,
sin alzar la vista)
¡No
me toque! ¡Oh, no me toque!
¡Aléjese
de mí!
BORIS
¡Cuánto
la aprecio! ¡Cuánto la amo!
KATIA
Sabe
que todo esto es pecado,
¡un
pecado mortal que jamás podré lavar!
¡Me
pesa como una roca en el corazón!
BORIS
¡No
me rechace! ¡Oh, no me rechace ahora!
KATIA
¿Para
qué vino?
Sabe
que soy una mujer casada y debo
permanecer
con mi esposo hasta la muerte.
(para
sí)
¿Por
qué me estoy engañando?
(a
Boris)
¡Lo
que usted pretende es mi ruina!
BORIS
¿Por
qué querría arruinar su vida?
¡La
amo más que a nada en este mundo!
¡Oh
sí, la amo más que a nada en la tierra!
KATIA
¿Me
quiere destruir? ¿Destruirnos a ambos?
BORIS
(interrumpiéndola)
¡Sólo haré lo que usted quiera!
KATIA
(Para
sí, dubitativa)
Dejé
mi casa y vine de noche para verlo...
¡Ya
no puedo decidir por mí misma!
Y
si pudiera decidir... ¿No habría venido aquí?
(a
Boris mirándolo con una
emoción
creciente)
¿Se
da cuenta?
¡Usted
es quien decide por mí! ¿Se da cuenta?
(lo
abraza)
¡Usted
es mi vida!
BORIS
¡Y usted
la mía!
(permanecen
abrazados)
KATIA
¡Así
querría morir!
BORIS
¿Por
qué morir, si la vida es maravillosa?
KATIA
A
partir de ahora la vida, para mí, ¡será imposible!
BORIS
No
diga esas cosas, no me torture.
¿No
siente pena de usted misma?
KATIA
¿Lástima? ¿Por qué
habría de tenerla?
He sido yo la que he
venido a su encuentro.
No
sienta lástima por mí ¡Me destroza! ¡Máteme!
¡Dígales
a todos lo que estamos haciendo!
BORIS
No
piense eso.
KATIA
¡Viendo
que pequé por su culpa,
ya
no le temo a nada!
BORIS
¿Por
qué piensa que yo...
(Se
abrazan apasionadamente)
BÁRBARA
(regresa
con Vania Kudrjas)
Bueno, ¿habéis
congeniado?
BORIS
(sorprendido)
¡Oh, sí!
BÁRBARA
¡Entonces, id a dar un paseo!
¡Vania
te llamará si fuera necesario!
(Katia
y Boris se van abrazados)
VANIA
(a
Bárbara)
¡Qué
magnífico plan han forjado!
¡Escaparse
por la puerta del jardín!
(Vania
y Bárbara se sientan sobre una
piedra)
BÁRBARA
Fue
todo idea mía.
VANIA
Me
lo imaginaba pero,
¿qué pasará si se entera tu madre?
BÁRBARA
No
la nombres ni con el pensamiento.
Su
primer sueño es el más profundo.
VANIA
Tarde
o temprano el diablo la despertará.
BÁRBARA
¿Y
qué? La puerta del jardín se cierra hacia adentro.
Va a estar
molesta por un tiempo, luego
se le pasará.
Le diré que estábamos muy dormidas
para
escuchar.
VOZ DE KATIA
¡Te
conozco desde siempre...
VOZ DE BORIS
¡Te
conozco desde siempre...
BÁRBARA
Además,
Dikoj va a venir a visitarla...
(refiriéndose
a Dikoj y a Marfa)
Los
dos son tan vulgares... pero se llevan bien.
De
todos modos Glasha está haciendo guardia,
ante
el menor ruido llamará
VOZ DE BORIS
¡Siento
que te seguiría hasta el fin del mundo!
BÁRBARA
De
todos modos, sin riesgos no se logra nada.
Antes
de que lo pienses estarás en problemas...
¿Tienes
idea de qué hora es?
VANIA
KUDRJÁS
¡La
una!
BÁRBARA
Como
haces para saberlo.
VANIA
KUDRJÁS
¡El
sereno acaba de pasar cantando!
VOZ DE KATIA
¡Eres
mi vida!
¡Te seguiría hasta el fin del mundo!
VOZ DE BORIS
¡Eres
mi vida!
BÁRBARA
¡Se
acabó el tiempo! ¡Llámalos!
(Vania
niega con la cabeza y
abraza a Bárbara)
VOZ DE BORIS
¡Hasta
el fin del mundo... Vida mía!
VANIA
KUDRJÁS
(llamando)
¡Ya es hora de volver!
¡Volvamos a casa!
¿Es que no me oís?!
VOZ DE BORIS
¡Te he oído!
(Vania
y Bárbara se acercan
lentamente a
la reja de la casa)
VANIA
KUDRJÁS
"¡Ven
a casa, mi tesoro!
¡Se
hace tarde, dulce amor!
¡Ei,
leli, leli, leli!
¡Se
hace tarde, dulce amor!"
BÁRBARA
"¡Yo
no quiero regresar,
porque
contigo quiero soñar!
¡Ei,
leli, leli, leli!
¡Porque
contigo quiero soñar!"
VANIA
KUDRJÁS
(se
aleja, cantando)
"¡Y
con los primeros rayos del sol,
te
debo finalmente dejar!
¡Ei,
leli, leli, leli!
¡Te
debo finalmente dejar!"
(Katia
y Boris regresan tomados
de la mano)
BÁRBARA
(mirándolos)
¿No habéis oído que ya
es hora de separarse?
(Katia
se aleja lentamente,
Boris
permanece en su sitio)
ACTO
TERCERO
Cuadro
Primero
(En
primero plano una galería de un viejo
palacio
semidestruido.
Aquí y allá matas y
matorrales.
Más
allá se divisan las riberas del
Volga.
Llovizna.
Avanzada la tarde. A lo lejos
se
ven pasar algunos transeúntes)
KULIGIN
¡Las
primeras gotas!
(se
refugia en la galería junto a Vania)
VANIA
KUDRJÁS
¡Un
temporal!
KULIGIN
¡Por
suerte que está este lugar para refugiarnos!
VANIA
KUDRJÁS
¡Cuánta
gente de paseo por la avenida!
KULIGIN
¡Verás como vendrán aquí todos!
(Los
transeúntes entran corriendo)
VANIA
KUDRJÁS
Gran
desfile de figurones.
KULIGIN
¡Mira,
esta pared debió estar pintada,
todavía
se distingue la pintura por aquí y por allá!
(observa
la pared)
VANIA
KUDRJÁS
Se
habrá incendiado.
KULIGIN
Esto
debe ser la "El infierno"
VANIA
KUDRJÁS
¡Por
mil diablos, nunca volvieron a restaurarlo!
KULIGIN
Toda
clase de personas se precipitan dentro de él.
VANIA
KUDRJÁS
¡Así
es amigo!
KULIGIN
¡Gente
de toda clase!
VANIA
KUDRJÁS
Así
es, sí.
KULIGIN
¡Hay hasta
negros!
VANIA
KUDRJÁS
¡Sí, negros y todo!
(llega
Dikoj. Vania y Klugin lo saludan
respetuosamente y se ponen
junto a él)
DIKOJ
¡Estoy
empapado hasta los huesos!
VANIA
¡Savël
Prokofjevich!
DIKOJ
(a
Vania Kudrjas)
¡Aléjate
de mí! ¡Largo! ¡Déjame en paz!
¡No
quiero saber nada de ti! ¡Ni siquiera hablar!
¡Siempre entremetiéndote en asuntos ajenos!
VANIA
Vaya, parece que habrá tormenta...
DIKOJ
¿Y?
VANIA
¡No hay pararrayos!
DIKOJ
¿Qué
quieres decir con eso?
¿Qué
son esos pararrayos?
VANIA
Son
de acero.
DIKOJ
(enojado)
Prosigue...
VANIA
Varas de acero.
DIKOJ
He
comprendido, varas... ¿y qué?...
VANIA
Se
clavan en la tierra.
(gesticula como se clavan los
caños)
DIKOJ
¿Y
entonces?
VANIA
¡Eso
es todo!
DIKOJ
(encolerizándose
cada vez más)
¿Y
qué es una tormenta, según tu teoría?
VANIA
Una
descarga eléctrica.
DIKOJ
(furibundo,
golpeado con el pie el suelo)
¡Una
descarga eléctrica! ¡¿Eléctrica? ¡Tonterías!
¡Mírenlo!
¿Y luego dice que no es un impostor?
(con
convicción)
¡Las
tormentas son
un castigo de Dios por
nuestros pecados!
¿Acaso crees que las
varitas servirán de algo?
¿Qué eres tú? ¿Un
tártaro, un hereje?
¡Confiesa!
¿Eres tártaro?
VANIA
¡Savël
Prokofjevich! ¡Mi señor!
El
gran poeta Dyerzhavin decía:
"Aunque
el cuerpo del hombre se convierta
en
polvo, la mente comanda al rayo"
DIKOJ
(furioso)
Caballeros:
¡Escuchen como blasfema!
(Vania
saluda a Dikoj e intenta alejarse)
DIKOJ
¡Arrestadlo!
(los
campesinos se quedan perplejos)
Pero ¿qué hacéis ahí
plantados?
¡Bestias!
¡Inútiles!
(a
Vania, con furia)
¿Dejó
de llover?
VANIA
(acercándose)
Parece que sí...
DIKOJ
(imitando
a Vania)
¡"Parece"!
(furioso)
¡Ve
y asegúrate!
Estás como un tonto diciendo “Parece”
VANIA
(riendo)
¡Ya
no llueve!
(Se aleja riendo. Dikoj
se marcha seguido por
todos.
La
escena queda vacía por un momento.
Llega Bárbara agitada, mirando
su
alrededor,
ve a Boris y lo llama)
BÁRBARA
(haciendo
señas a Boris)
Psst
¿Eres tú?
(Boris
se acerca)
BÁRBARA
(nerviosa)
¿Qué
haremos ahora con Katia?
BORIS
(sobresaltado)
¿Qué
sucede ahora?
BÁRBARA
¡Un
terrible desastre! ¡Un desastre!
Su
esposo a vuelto, ¿lo sabías?
BORIS
¡No, no lo sabía!
BÁRBARA
¡Y
Katia ha perdido el control de sí misma!
BORIS
¡Dios,
ya no la veré nunca más!
BÁRBARA
(de
improviso)
¡Sólo piensas en ti!
¡Ah, cómo eres!
Escúchame:
Tiembla como si tuviera fiebre,
se
la ve pálida y deambula por la casa
como si
buscara algo.
¡Y sus ojos son los de una loca!
Esta
mañana comenzó a llorar gritando:
"¿Qué voy a hacer, Dios?"
Tengo miedo, ¿qué va a
ocurrir ahora?
BORIS
¡Oh
Dios, qué desventura!
BARBARA
Temo que se arroje a los
pies de su marido
y le cuente todo.
BORIS
(perplejo)
¿Es
posible que haga eso?
BÁRBARA
Con
ella todo es posible. Mamá ha notado algo.
La persigue y la espía, es como una serpiente,
y eso la pone peor...
¡Allí vienen!
¡Escondámonos!
¡Mamá viene con ellos!
(Boris
sale por el fondo y se reúne con
Vania.
Truena a lo lejos. Hombres y
mujeres
entran)
KATIA
(llega
corriendo, aferrándose a la mano
de Bárbara)
¡Oh,
Bárbara!
(Truena)
¡Me
muero!
UNA
MUJER
¡Qué
extraña mujer, parece horrorizada!
BÁRBARA
(a
Katia)
¡Basta,
por favor!
VOCES
DE ALDEANOS (Tenores)
(a
lo lejos)
¡Qué
espectáculo!
VOCES
DE ALDEANOS (Bajos)
¡No se puede apelar,
lo
que ya ha sido juzgado!
BÁRBARA
¡Coraje,
resiste!
KATIA
¡No
puedo! ¡Me siento morir!
BÁRBARA
¡Recuerda
donde te encuentras!
KATIA
¡Me
duele tanto el corazón!
VANIA
KUDRJAS
(a
Katia, burlón)
No
hay motivo para asustarse.
(detrás
de Kudrjas está Boris)
VOCES
DE ALDEANOS
(fuera de escena)
¡Qué
espectáculo
VANIA
¿Todas
las flores se alegran y tú temes?
KATIA
(viendo
a Boris)
¡Dios! ¿Qué quiere él
aquí?
(se
abraza a Bárbara y llora)
¿No
está ya satisfecho?
¿No
es suficiente por lo que estoy pasando?...
BÁRBARA
¡Cálmate! Arrodíllate y reza un poco.
(entran
en escena Dikoj, Tikhon y la Kabanicha)
TIKHON
(a
Marfa, señalando a Katia)
¿Qué
pecado puede haber cometido ella?
MARFA KABANICHA
¡Cuántas
almas hoscas!
(relampaguea)
KATIA
(con
desesperación cae de rodillas)
¡Mamá, Tikhon!
¡He
pecado ante de Dios y los hombres!
¡Soy
una pecadora! ¿Acaso no había jurado que,
(truena
a lo lejos)
en
tu ausencia, Tikhon, no miraría a otro hombre?
¿Sabes
qué terribles cosas he hecho
mientras
tú no estabas?
La primera noche...
TIKHON
¡Cállate!
¡No hables!
BÁRBARA
¡No
sabe lo que dice!
KATIA
Salí
corriendo de la casa...
MARFA KABANICHA
¡Habla, ahora que ya has comenzado!
KATIA
Y
todas las noches... ¡diez noches, estuve con él!
(solloza.
Tikhon intenta abrazarla)
MARFA
¿Con
quién? ¿Con quién?
DIKOJ
¿Con
quién?
BÁRBARA
¡Está
mintiendo! ¡Está delirando!
KATIA
¡Con
Boris Grigorjevich!
(estallan
rayos y truenos, Katia cae
desvanecida
en brazos de Tikhon. Boris
huye)
MARFA
(a
Tikhon, con ira)
¡Hijo
mío! ¡Era tal y como yo suponía!
TIKHON
¡Katerina!
(Katia
se levanta de improviso, se separa de los
brazos
de su marido y corre hacia la tormenta.
Todos
se dispersan confundidos)
Cuadro
Segundo
(Lugar
solitario a orillas del Volga. Anochece.
Llegan
Tikhon y Glasha con una lámpara
buscando a Katia por los
alrededores)
TIKHON
¡Oh,
Glasha!
¡No podía ser peor!
Matarla
no sería nada.
Mamá
dice que habría
que enterrarla viva por
sus pecados.
¡Pero
aún la amo!
Me
duele tener que ponerle un dedo encima.
GLASHA
(llamando
a la fugitiva)
¡Katia!
(Tikhon
y Glasha salen por un lado mientras
que por otro llegan Bárbara
y Vania Kudrjas)
BÁRBARA
Me encerró en mi cuarto...
Yo
le decía: "¡No me encierre!
¡Por favor! ¡Por
Favor! ¡Por favor!"...
¿Qué podemos hacer
ahora?
VANIA
¿Qué
hacer?
¡Escapar
de aquí, ahora mismo!
BÁRBARA
¿Escaparnos?
VANIA
¡Vayamos
a nuestra querida Moscú!
BÁRBARA
¡Y allí una nueva vida feliz!
(ambos
salen rápidamente)
TICHON
(a
lo lejos)
¡Katerina!
GLASCHA
(a
lo lejos)
¡Katerina!
KATIA
(entra
lentamente por el lado opuesto)
¡No,
no hay nadie aquí! ¿Qué hará el pobre?
(Como
ausente)
Si pudiera verlo una sola
vez... ¡y después morir!
Fue un error confesar lo que había hecho.
Lo
único que logré fue destruirme a mí misma, desprestigiando mi honor.
¡Es verdad!
¡Perdí
mi propio honor y a él lo he humillado!...
(pasan
a lo lejos Vania y Bárbara,
abrazados,
huyendo de la casa.)
KULIGIN
(fuera de escena, se aproxima)
¡La-la-la-la!
¡La-la-la, la-la-la!...
(Observa
largamente a Katia.)
¡La-la-la-la!
KATIA
(inclinándose)
¿Qué fue lo que me dijo
cuándo
me consolaba?
(impetuosamente)
¡No!
¡No puedo recordar nada!
¡Las
noches son tan largas para mí!
Para
los demás es muy fácil dormir.
Yo
también voy a mi cuarto,
pero
es como estar en una tumba helada.
¡La
oscuridad me aterra!
(se
oyen voces de un coro lejano)
¡Están
cantando!... Parece un funeral.
¡Me alegro cuando al fin
nace otro nuevo día!
(Un borracho pasa mirando
a Katia, que se
asusta)
¿Por
qué me tratan así?
Dicen
que antes condenaban a muerte
a
las mujeres como yo.
¡Si me llevaran y me arrojaran al Volga!
¡Pero
no! ¡Debo permanecer viva
(desesperada)
y
pagar por mis pecados!
¡Ya
no aguanto más!
¿Hasta cuándo continuará
esto?
¿Por qué debo seguir viviendo?
¿Por
qué? ¿Por qué? ¡No necesito nada!
Ni siquiera Dios, ni la luz
del
sol me alegran...
y, sin embargo, la
muerte no viene a buscarme.
La deseo y ella no viene a
mí.
¡Todo
lo que veo, todo lo que oigo...
(Tocándose
el pecho)
lo único que siento es dolor aquí!
Quizá,
si pudiera estar con él,
todavía
tendría algún placer
¡Oh, cómo me hace
falta! ¡Si volviera a verlo!...
¡Si él pudiese escucharme!
(exaltada)
¡Vientos
terribles! ¡Llevad mi angustia hasta él!
¡Ah,
cuánto lo necesito!
(se aproxima a la
orilla y grita)
¡Él es
mi vida, mi alegría, mi alma... lo amo!
¡Háblame! ¡Dime algo!
BORIS
(desde
lejos y acercándose sin
verla)
¡Es
la voz de Katia!
KATIA
¡Di
algo, habla!
(corriendo
a su encuentro)
BORIS
¡Katia!
(se
abrazan)
KATIA
¡Te
vuelvo a ver!
BORIS
¡Te
vuelvo a ver!
(Katia
llora sobre su pecho, mientras
permanecen abrazados, luego
se calma)
BORIS
¡Dios
nos lo ha concedido!
KATIA
¿No
te olvidaste de mí?
BORIS
¿Cómo
podría olvidarte? ¿Qué imaginabas?
KATIA
(con
ímpetu)
¡No, no, quise decir otra cosa!
¿No
estás enojado conmigo?
BORIS
¿Por
qué debería estarlo?
KATIA
¡Nunca
quise acusarte!
¡Perdí el control cuando les conté todo!
¡Pero,
no! Quise decir otra cosa.
(reflexiona)
¿Qué
vas a hacer? ¿A dónde irás?
BORIS
Mi
tío me manda lejos, a Siberia...
¡A
la frontera china, como comerciante!
KATIA
¡Llévame
contigo!... Aunque mejor no.
(de
improviso)
¡Ve
y buena suerte, no te preocupes por mí!
BORIS
Yo soy libre como un pájaro.
Para
mí no hay ningún problema pero... pero
tú
¿Qué te pasará a ti?
¿Y tu suegra?
KATIA
Ella
me atormenta, me encierra en la casa.
Todos
me observan y se ríen en mi cara
reprochándome
lo que he hecho contigo...
BORIS
¿Y
tu marido?
KATIA
Por
momentos es un caballero
¡y
en otros se enfurece!
Se emborracha y me golpea
(apenada)
Pero no, no era esto lo que quería decirte...
Quería
decir otra cosa...
(con
intenso sentimiento)
Me
sentía sola sin ti.
¡Y
ahora, sola, te he vuelto a ver!
(con
aire infantil)
Pero
espera... ¿Qué te iba a decir?
La cabeza me da vueltas.
BORIS
¡Se
acaba el tiempo! ¡Debo irme!
KATIA
¡No
recuerdo nada!
¡No!
¡Detente, ahora lo recuerdo!
(calmándose)
Cuando viajes, dale
limosna a todos los mendigos.
¡No te olvides de
ninguno!
(se
ha hecho completamente de noche. Se
oye el
coro fuera de escena, que
vocaliza
sobre la “o”
de la palabra Volga,
como
un suspiro)
KATIA
¡Déjame ver tu rostro por última vez!
¿Quiénes cantan?...
¡Adiós, vete! ¡Adiós!
BORIS
Si
la gente supiera el dolor que experimento...
¡Qué
difícil es abandonarte!
(parte y se vuelven a oír voces lejanas)
¡Qué
difícil es abandonarte! ¡Qué difícil!
(siguen
oyéndose a lo lejos los cantos sin
texto)
KATIA
(resuelta)
¡Aún oigo voces! ¡Qué dolor!
(delirando,
se acerca a la orilla)
Los
pajarillos volarán hasta mi tumba,
trayéndome
sus trinos; y en primavera,
las flores renacerán: rojas, azules y amarillas...
(avanza
hacia el río)
¡Qué
paz! ¡Qué belleza! ¡Qué encanto!
(cruza
los brazos)
¿Y
yo debo morir?
(se
arroja al río)
KULIGIN
(desde
la orilla opuesta)
¡Una
mujer se ha arrojado al río!
UN LABRADOR
(También
de la orilla opuesta)
¡Que
alguien traiga un bote!
DIKOJ
(acudiendo
con una linterna)
¿Quién
llama?
(corre
por la otra ribera del río)
GLASCHA
¡Auxilio! ¡Aquí!
(De
todos lados acude gente con
linternas)
TIKHON
¡Dios
mío, seguramente es ella!
(llega
Marfa y aferra a Tikhon por el brazo)
TIKHON
¡Déjame!
MARFA
(LA KABANICHA)
¡No
te soltaré!
¡No se merece que arriesgues
tu vida por ella!
TIKHON
¡Tú
la destruiste!
¡Tú
la mataste!
MARFA
¡Y eso?
¿Has
perdido la cabeza?
¿Sabes
con quién estás hablando?
(llega
Dikoj que carga con el cadáver de Katia)
DIKOJ
(deposita el cadáver junto
a
la Kabanicha)
¡Aquí
está tu Katerina!
TIKHON
(cae
sollozando sobre el cuerpo exánime de
Katia)
¡Katia,
Katia!
(Dikoj
parte agitado)
MARFA
(LA KABANICHA )
(sin
inmutarse y con gran autoridad)
¡Gracias,
gracias, amigos,
os
agradezco vuestra amable ayuda!
(La
gente mira horrorizada el cadáver)
Digitalizado
y traducido por:
José Luís Roviaro 2014
|