PRVNÍ DĚJSTVÍ
Předehra
(Sednice
u Palouckých. Vzadu otevřené široké
klenuté okno, jímž jest viděti na náves. Dveře
vpravo, vlevo a vzadu. Stůl, židle atd.,malovaná
truhla, police s nádobím, u kamen ve výklenku
dřevěne konve, škopky,bečky, vše v nejlepšín
pořadku)
1. výstup
MARTINKA
(vběhne
zadními dveřmi)
Vendulko! Vendulko!
Panáto! Slyšte me! Kde
jste?
Což jetše nevíte?
Honem, honem, honem to
vězte!
Vendulko! Venulko!
Pantálo! Slyšte me! Kde
jste?
(Vendukla přiběhne,
za ní pomalu otec)
Honem to vzěte:
Námluvčí za dveřmi!
VENDULKA
(s radostným leknutím)
Cože to pravíš?
MARTINKA
Vendulko, Vendulko,
co se tak mejapmou stavíš?
Co jenom slovíčko
mukáš?
Víš to, ze
piřjde si
Pro tebe Lukáš!
VENDULKA
(radostně,
s vekým dojetím)
On věru?
MARTINKA
(netrpleivě)
Chceš to psáno
mit?
VENDULKA
Ne, teto, ne, teto
nemuže to být,
nemuže to být!
Byt sebevíc me miloval,
vždyt nebožku svou sotva pochoval...
MARTINKA
S přáteli
byltě dnes
Zármutek zapít,
bude on k námluvám,
bude k nim kvapit!
K námluvám,
bud nim kvapit!
Před
lety nechal tě
S bolestnou
obtětí,
by ušel stařických rodičů prokletí
ženě i
rodičům-
Bůh jim
dej nebe,
kdzy prec jen Lukáš,
jen Lukaš ted
dostane,
když prec
jen Lukáš
ted dostane tebe!
VENDULKA
(unesena)
Já jeho být,
jeho být!
O, tedy, přec!
OTEC
Jen rozvaž jetšcě
celou věc!
VENDULKA
(s drůazem)
Jak to?
OTEC
(rozpadaičte)
Já myslím, ja-
Nech ho být!
VENDULKA
(pevně)
Já Lukáše?
Spiš nechci zít!
OTEC
Nuž vezmi si ho tedy!
Nám čisté svědomí,
já radil naposledy.
Jen sěpchej, jen
spěchej
Na připravy
všecky,
ten povyk světský,
at z domu mám
a v bázni boži, ve
svátosti
se chystám na pout
to věčnosti!
2. výstup
(Barče
vběhne zadními
dveřmi a nechá je otevřené)
BARČE
Už jdou, už jdou
A celá ves sem
nimi ses
Shluke dnes!
VENDULKA
Už jdou!
MARTINKA
Už judou!
OTEC
Už jdou!
VSICHNI
Už jdou a celá ves
Sem za nimi se shlukne dnes!
OTEC (vážne) A
OSTATNI
Vše v pořádku
af uvidí,
a čest at máme
u lidí!
(Vednulka z truhly
vitáhne kazajku a všecky
tři oblékaí
do ní otce)
Ted honem nový kabátek,
af všecko jest
jak ve svátek!
(Lukáš a Tomeš jdou
kolem okna vzadu. Za nimi
se přikrádjí
zvědavě sousedky a sousedé)
VENDULKA,
MARTINKA,
BARČE,
OTEC
Už jdou!
VENDULKA,
MARTINKA, BARČE
Ted slušne stranou,
af nevěsty zde
nezastanou!
(Vendulka a
Barče s Martinkou utečou)
3. výstup
(Otec postaví k
slavnostnímu uvítání. Lukáš
a Tomeš
objeví se v otevrenýck zadních dverich.
Za nimi sousedé a
sousedký)
TOMEŠ
(Postričí
Lukáše)
Dobrý večer!
(Kávavé k Lukáši)
Tys jak zmámen!
LUKAŠ
(vzpamatuje se)
Dobry večer!
OTEC
Amen, amen!
Což mi asi strýček
nese?
Prosím, prosím, posadte
se!
TOMEŠ
Na to času dost
Až zvíme,
kterak u vás pořidíme.
Nového nic nevyjevím.
OTEC
Copak byste rád?
Já nevím!
TOMEŠ
Zde můj švakr
Lukáš,
(otoci zamysleného Lukaše)
-tak se přece ukaž
–
ztratil ženu,
ztratil matku,
sestry nemá, a co nyní?
Cizí péče
škoda statku-
Potřebuje
hospodyni!
Každý co chce, uzme
vdovci,
když je v polích
plno práce,
v stáji krav a v
chlévě ovci;
kdož má oči na
čeládce?
Na komoře, na
spejcharu,
všudy něco
přijde k zmaru;
a což když mu nadto
všecko
na kolebce pláče
děcko!
Proto také Lukáš
(k Lukaši)
- tak se preče
ukaž –
chce se ženit,
rád se na to vkládám,
a vas za Vendulko pro nej žadam!
OTEC
Má vůle proti
vůli boží
Mu stéblo v cesty
nepoliží;
Když mladí chtějí
nejinak,
nuž, spánem Behem, stań se tak!
TOMEŠ
Nuž strýčku
milý, stań se tak,
stañ se tak, stañ se tak!
OTEC
Nuž s pánem Bohem, stań se tak!
Barče,
v rychlostí
Něco
pro hostí!
TOMEŠ
(veseke k
Lukaši)
Štasntne,
hochu, korčils na cestu,
hled! Už přivedu
ti nevěstu!
LUKAŠ
(vzpanautje se,
v nevýslovené radistí k otecí)
Já sotva pojínám
to štestí nenadálé,
že zváti
svou ji mám,
již miloval jesem stále:
(chopí
se s největši srdečností otecovy ruky)
ó, za to dík vám z duše nastokrát,
že Vendulku mi dáváte tak rád!
OTEC
(rozpacité)
Nuž rád,
či nerad!
LUKAŠ
(zprudka
vyjede)
Jadže?
Rozuměl
jsem vám?
OTEC
(vyhýbavé)
Nu, co se durdíš?
Vždjt pak
ti ji dám!
LUKAŠ
(s
hořkostí)
Však nerad!
OTEC
To jesem
neřek´!
LUKAŠ
(smuté)
Na vsak rád!
OTEC
Vzdjé nemusís prec
Namé slovo dbát!
LUKAŠ
Vy ale musíte mi
k slovu stát,
proč
dceru svou mi nedáváte rád?
OTEC
To se mne neptej!
LUKAŠ
Chci se ale ptát,
proč
Vendulko mi nedáváte rád!
SBOR
Ted odpověd už musíte mu dát!
Vžzdyt by
mu dal svou dceru daždý rád,
je vy to chcete se vžím lépe brát!
OTEC
Když na mne
všichni dorážíte,
tož
věz, dle svědomi ti nechci lhát:
vy dva se k
sobě nehodíte!
SBOR
Aj, aj, aj, aj,
do dobře
nevidíte,
sto
špatně rozumíte!
LUKAŠ
(vřele)
My, kteři tak
se milujem,
tak
věrně léta dlouhá,
kdež byla nám
přec udelem,
jen
beznadějná touha;
my že se k
sobě nohodíme?
A pročpak?
SBOR
A pročpak , a
pročpak?
af to také
zvíme!
OTEC
Dej pak, dej pak,
dej pak zu pokoj!
LUKAŠ
(rozpálen)
Ne, ne, ne!
OTEC
Ty´s krve
lehko vzbouřené,
a Vendulka ta není jiná,
co přijde,
má to mení,
má to není vina!
Vy máte oba tvrdé hlavy
A nikdo vám je nenapraví,
ach, bude u
vás mnoho hříchů,
svár bude u
vás každy den!
Však
tobě jest má řeč
Jen k smíchu,
ted všecko
víš, a nech mě jen,
a nech
mě jen!
LUKAŠ
Že tvrdé hlavy?
Že tvrdé
hlavy? Nebojte se jich,
vždyt jedna
vůle vládne v nich!
SBOR
Ba, nebojte se jich,
jest jedna vůle
v nich!
OTEC
Ciñ ted, co
čiñ, tot světská věc,
v té nesluší
mi soudit přec,
jesen rád,
že mám to odbyto,
mé
svedomí, mé svědomí
jest obmyto!
SBOR
On ve všem
vidí síme hříchu,
vždyt znáte
jej,
tot veru k smíchu!
OTEC
(vesele)
Ted sousedé jsme hotovi,
ted af si každý
pohoví,
ted sednete
a připijte
a dnešek
štastne zažijte!
SBOR
Ted sednete
a připijte
a dnešek
štastne zažijte!
OTEC
Tak to žáda hřišný
svét,
já rosou
nebes jen se vlažím;
ach, svatý
pokoj mit zu bažím!
A proto skoncím s tebou hned,
i povím tobe, Lukaši,
co nevesta
ti přináši:
má zboží,
co se patří selce
a tisíc zlatých o veselce,
ti tady na stul vysázím!
LUKAŠ
(odmítavé)
Tím nedošlo by k nesnázím!
Vždyt jsem
se vás přec neptal na to,
vždyt ona
jest mi nad vše slato,
jen kdybyste me
nebyl slovem bodl,
že já byck
s Vendulkou se nepohodl!
Ne dřív
se srazí tvrda cela hor,
než mesi námi
pryní bude spor!
SBOR
Ba, dřív se srazí tvrdá cela hor,
než mezi
nimi jaký bude spor!
(Vcási Tomes,
privádí Vendulku)
4. výstup
LUKAŠ
(kvapí
Vendulce vstřic s otovřenou
nárucí)
Má nejdražší!
Tys má, tys vpravde má!
VENDULKA,
LUKAŠ
(tiše
k sobe)
Jsme svoji, jsme
svoji,
ach, jsme svoji?
Rty se to řicí
bojí,
že by se
duše vzbulila,
a zas tak
bolne toužila,
jsme svoji, jsme
svoji,
ach, jsme svoji?
Rty se to
řici bojí,
že zas by
prchla do nebe
ta lásky chvíle
krátká!
Jsme sovji, jusme svojí, atd.
SBOR
Ti jsou stvořeni
pro sebe,
jsou jak dve
holoubátka.
Ti jsou stvořeni
pro sebe!
LUKAŠ
(vřele)
Ted v tobe jen a
pro tebe
Chi žít,
ty´s navždy,
navždy má,
navždy má!
(chce je
políbit)
VENDULKA
(odstrcí jej
prudce)
Ne! Nech me být!
(všichni u
stolu vstanou u udivene hledí)
TOMEŠ
Co to? Co to?
(chlácholive k
Vendulce)
Já myslel,
že chtel hubičku?
VENDULKA
Já nechci!
TOMEŠ
Hledme
šelmičku!
Ta ho zná škádlit!
OTEC
Ta má hlavičku!
LUKAŠ
(překvapen,
ale mirne)
Má rozmilá,
jak že´s
to myslila?
VENDULKA
Ze k hubičkám
ted veru času není!
LUKAŠ
Však, Vendulko,
já chtel to
políbení!
VENDULKA
Já nechtela!
LUKAŠ
Vždyt
přece smim ho chtít!
Ty mi ho dáš!
(Blíži´se
k ní)
SBOR
Aj hle! Jiz hnev
jim bouří
krev.
TOMEŠ
Cožpak se
nestydíš,
ci ani nevidíš,
že krome výsmechu,
nic u ní nesklidíš?
LUKAŠ
Nuž, at si
vzdoruje,
vim, za jen
žertuje,
a cím me škádlí
víc,
tím vic me miluje!
OTEC
Tys na to nehledel,
co jsem ti povedel,
však jednou
nežaluj,
žes dřív
to nevedel!
SBOR
Aj hle, aj
hle, již hnev
jim
bouří krev!
Spor tedy přec,
spor tedy přec!
TOMEŠ
Aj hle, aj hle,
již hnev
jim bourí krev!
LUKAŠ
Nuz, at jen
vzdoruje,
vím, že
jen žertuje, atd.
OTEC
Spor tedy
přec, spor tedy prec!
Jak smutná, jak
smutná, jak smutá vec!
SBOR
Rozhvevá se
pro hubičku
Lukáš na svou
Vendulicku?
Třebas
by je tuze rád,
odbývá ho napořád!
TOMEŠ,
SBOR
(se sdlenicé v
ruce)
Připijme
jim zdraví,
pak je nechme o samote,
oni vše zas napraví,
usmíří
se po dobroté!
TOMEŠ,
SBOR
Oni vše zas
napraví,
usmíri se po dobrote,
připijeme
jim na zdaví,
pak je nechme o samote!
TOMEŠ
Budte zdrávi!
Budte zdrávi!
Z duše
přejem, veřte nám,
mnoho štestí, monho zdavru, vám,
z duše
přejem mnoho štestí,
mnoho zdraru vám
mnoho zdaru vam!
SBOR
Budte zadávi! Budte zdrávi!
Z duše
přejem, věřte nám,
mnoho štestí, monho zdavru, vám,
z duše
přejem mnoho štestí.
OTEC,
LUKAŠ, VENDULKA
Drazí lidé,
díky vám,
odpat ván to Pánbu sám!
Drazí kidé, díky vám!
5. Výstup
LUKAŠ
Nikdy, nidky
v hoři sevém,
dívko má, jsem nemel zdání,
že tak
budem spojeni
ku vecnému
milování!
VENDULKA
Nidy též,
nikdy též, muj rozmilý,
nemela jsem pomyslení,
že já přece
budu tvou
ve shledání
bez loučení!
LUKAŠ
Bez tebe, ach, bes
tebe,
což to byla
dlouhá léta!
A ted mého štestí ráj
Jen z tvé verné láslky zkvétá!
VENDULKA
Což by
všecka vernost má,
což by nám
však platna byla,
kdydy nebožticka
tvá
nebyla mne ustoupila!
Za to chci ji ve cti mít,
sirotecku nmtkou být!
(Barce a
Martinka prinášejí
kolebu s deckem
a zase
odjeudou. Vendulka besí jim vstíc)
VENDULKA
Nevinatko,
již te mám,
od dneska te vychovám!
LUKAŠ
O, tys andel lásky
sám!
VENDULKA
(u kolébky)
O, již
tobe,
dahé robe,
matkou býti slibuji,
za ni tebe miluji,
duše rosmilá!
LUKAŠ
(pro sebe)
Jak je krásná,
jak je spanilá!
(Vendukla vezme
od kam nádobku a spye s ní
bilý písek
okolo kolébky.)
LUKAŠ
(se diví)
Nac to?
VENDULKA
(báslive)
Pst! Tiše!
LUKAŠ
(ukazuje na kolébku)
Co se budí?
VENDULKA
(ohlízí se
plase)
Nuy věž,
ci ti tak hlavu
trudí!
Jet jasno od cervánku,
slyš, nezli temno nastane,
pak z hrobového spánku
si matka k
díktu přivstane.
V ten písek
dobný hebce
Se vtisknou její šlapeje,
at stoupne ke kolébce
a zakolébá, zapceje.
A kdyby ve zlých rukou
Své siré
dítko viděla,
pak zalostí a
mukou
by v pulnoci zde kvílela.
Ty ubohé
mé robě,
ty matku poteš
úlevou,
zjev ji, až
přijde k tobě,
že
dobře bdím,
že
dobře bdím tu nad tebou!
LUKAŠ
Dej mrtvúm spát,
nám volno blaza zít,
jsme sovji!
(chce ji nežne
políbit)
VENDULKA
(jemne se mu
bráni, úzkostne)
Prosím tě,
ach, nech
mě být!
LUKAŠ
A
pročpak?
Ci se ani nesmín
ptát,
proc hubičku
ni posud necses dát?
VENDULKA
Mám proc!
Chci nebozku tvou zenu čtít;
Vez, hubičku
drív nemáš přislíbenou,
až po
svatbe, as budu tvojí zenou,
pak nebožce
to nemí líto být!
LUKAŠ
Až do
svadby mám čekat,
až do
svadby mám čekat?
Aj, aj, aj,
aj aj, aj, ty chces mě lekat!
Jak to mé sínce
slusí,
když mě tak zertem dohreje!
Drív dá mi celou duši,
pak
hubičku mi nepreje,
a hodně
se mi vysměje,
A přec
bych rád!
(stíhá ji)
VENDULKA
(odpuzuje jej)
Mám věru
zlost!
LUKAŠ
Máš víc
mi přát!
VENDULKA
Mám toho dost!
LUKAŠ
Tvou líbat líc,
nic nechci víc,
tu marný vzdor,
a žádný spor,
jis nepoprosím,
kde báti smím:
chceš se mne sbýt?
Svou hubičku
chci mít.
VENDULKA
Nežertujíc,
lec pravdu díc,
ti kladu vzdor;
nec marný spor,
již pokoj
stím
si vyprosím,
chci mrtvé ctít;
a nyní nech me být!
(hní se,
prijdou ke dverím vzadu, Vendulka jimi
Lukáše
hbité vystrcí a zavře, Lukáš
pln smíchu a
Skicí do
sednice oknem)
LUKAŠ
(zertovne)
Ha, ha, ha,
ted
začnem´znova!
VENDULKA
(co
nejprisneji)
Již ani
slova!
LUKAŠ
(ulekne se)
Jak? Jesto víc
než pouhý žert?
Tys
pohněvána?
(přibi´zi
se prosebně)
O,
nechtěl jsem ti veru vzdorovat,
však
odpouštět,
tot také milovat.
VENDULKA
(laskave)
Vždyt plno
lásky, plno lásky
V srdci mém!
LUKAŠ
Ta záři
v oku upřímném;
Ty zarmoutit me nehodláš,
ty sama, bez prošení
jen z lásly dáš!
VENDULKA
(pro sebe)
Co cinit?
Ach, jak odolám?
Vzdyt sama po nem plápolám!
LUKAŠ
Již v srdci
láska zavolá!
Již
volně, sladce plápolá!
VENDULKA
(prudce)
Vsak ne!
LUKAŠ
(prudce)
Proč
ne?
VENDULKA
Zal by jí v
hrobě srdecem hýbal,
kdyby´stak záhy jinou líbal,
a v noci pak by u mne úpěla,
své taskné
oči na mne upřela.
LUKAŠ
Dost!
Její zal ti
více jest než muj!
O, co to za
bolest!
VENDULKA
(vrele)
Svou krev i duši
vypustím,
když tebe z
žalu vyprostím!
LUKAŠ
Však
hubičku?
VENDULKA
(pro krátkém
rozmýslení)
Ti nedám!
LUKAŠ
Myslís
veru, že se proviníš,
když mi
neco k vuli ucinís?
VENDULKA
Já dám ti
srdece živou puli!
LUKAŠ
Však
hubičku?
VENDULKA
Ne! Ustup ty
mně k vuli!
LUKAŠ
Vzdyt bývá
žena jemnější!
VENDULKA
Však muž má
býti moudřejší!
LUKAŠ
Coz musí po tvém
zrovna být?
VENDULKA
A musíš ty
vždy pravdu mít?
LUKAŠ
Tak pravá láska
nevzdoruje!
VENDULKA
Jest láska
víc, než líbat se!
LUKAŠ
Kdo nepovolí,
nemiluje!
VENDULKA
Proč mám
jen já vždy shýbat se?
LUKAŠ
Jiz veru rozum s
tebou tratím!
VENDULKA
Mne k hněvu již to dohání!
LUKAŠ
Vic nezli
hněvem tobe splatím,
at pykáš za své zdráhání!
VENDULKA
Nuz jen se hnevej, jak bis rád,
vždyt menusím
já tvou se stát!
LUKAŠ
Nuž, jen
mě zahod,
však
mě zvednou,
však já se jinde
zveselím!
VENDULKA
Již oze
ozelela jsem tě jednou,
i po druhé
tě ozelím!
LUKAŠ
Vydjt jesti devcat
plný svet,
a hubicky jsou jako med!
VENDULKA
(obrát´se k
nádobám)
ted ale
musím hospodařit,
cas
hloupostmi už nechci mařit!
LUKAŠ
(dupne a zatne
pesti)
Blesk boži!
VENDULKA
(vezme dřevěnou
konev do rukz)
Tak se jinde
durdi!
LUKAŠ
(zlostne rozhází
konve, škopky
a bedky)
To proklaté tvé
haraburdí,
to víc než
já ti znamená?
ty vyháníš me, šílená?
6. výstup
OTEC
(vstoupí)
Jak jsem to
řek´,
už je to
tak,
ba zázrak byl by
naopak.
(pestí k Lukáši)
Ty tvrdá lebko,
(k Vendulce)
a ty též,
zdazstarý
otec mluvil lež?
Má reč
vám byla na posměch,
ted porad si,
kdo neposlech´!
Já přede
vsím se zavírám.
Vás neslysím,
vás zapírám!
Jak jesem to rek´!
už je to
tak.
Ba zázrak byl by
naopak!
(odejde)
VENDULKA
(pro sebe)
Měl
pravdu, když mě varoval?
LUKAŠ
(pro sebe)
Měl
pravdu, dkyž mě zrazoval?
(k Vendulce)
Nuž, povolís
mi,
neb mám vskutku jít?
Bud hubičku...
VENDULKA
(neústupně,
ač mirně)
Jen jdi, a nech me
být!
(Lukáš
v rozhrčení odejde)
7. výstup
VENDULKA
(hledí za
Lukásem)
Kam asi jede?
Mám zavolat
ho zpět?
Ne, ani za
celičký svět!
Chci zapomenout na
ten rozhovor,
a pomine též
jeho prchlý vsdor;
vždyt za
pravdu mi musí dát,
(vroucné)
a pak, vždyt
má mě rád,
ba nad vše rád!
Jak zapomnel by na ten krásný čas,
kdy mesíček
nás vídal pospolu,
tam pod olsí,
tam v šerém údolu!
co hubiček!
O, první lásky
čas,
te s celým blahem se mi vrátí zas!
(Martinka
vbehne)
MARTINKA
Co se to stalo?
V hlave mi
víří!
Lukáš pln zlosti k hospode míří!
Kdo ho kdy
viděl v hospode pobýt?
VENDULKA
(zlostně)
Samé to vzdory,
chce me jen zlobit!
MARTINKA
Stálo to za to,
takhle se štvát?
VENDULKA
(zlostně)
Hubička
hloupost!
MARTINKA
Mělas
ji dát!
VENDULKA
K hospodě?
Hanba, hanba!
MARTINKA
Tvou jest to
ninou!
Dojdu ti pro nej!
VENDULKA
(s odporem)
Začneme
jinou!
MARTINKA
Nu
dobře, bestho mám zpech!
Chci se tě
něco ptát!
Jsem, milá
holka, starý věch,
však v práci
posavad
a ráda ještě
s pomocnicí
bych za pašíři
chodila;
nuž, nepovíš
mi o holčici,
jež by se k tomu
hodila?
Jes pulnoce
se neděsí,
kdyz temno lehne nad lesy
a do skal, v divé houští,
se v bouri,
v sněhu pouští?
VENDULKA
Já nevím o tak zmuzilé!
MARTINKA
Ba, dívky jsou ted zlenilé,
jsou jako z marcipánu!
VENDULKA
Kde vzít vám dívku na pomoc?
MARTINKA
Nuž, starej
se mí!
Dobrou noc!
(odejde)
VENDULKA
Dobrou noc!
(sama)
VENDULKA
A ty, mé
robě,
ted již
nalezím jen tobě!
(sedne a kolébá)
Hajej, muj andílku, hajej a spi,
maticka
kolébá dětátko svý,
hajej, dadej, nynej, malej,
maticka kolébá...
(vzrusene)
Ach, maticka
ti v hrobě spí!
Co jen ten Lukáš myslí?
Však on se
smíří!
Zacnu jinou!
Letela bělounká
holubička,
potkala
božiho andělíčka.
Duše z
těla,
kam jsi
chtěla?
Chtěla
jsem doletět do nebíčka!
Dolet si dušinko
aš do nebe,
já pujdu k dětátku
místo tebe;
tam je slíbám,
Ukolíbám,
líbá te
nastokrát tvá matička.
(oprena o kolébku
usíná)
8. výstup
BARCE
(vbehne)
Jaká hanba! Celá ves
jiste tam se shlukne dnes!
Jaká hanba!
Tu spí a nevi co jí jest,
že
shanobili její cest!
Ty tam, ty mi to zodpoís!
Co to? Vždyt
zní to blíz a blíz!
(Lukáš,
devcata a hudebníci za oknem)
Už jdou,
už jdou, už jdou!
VENDULKA
(vyskocí, spatří
Lukáse a potáci se jako ve snu)
Ha! Kde to jsem, dke to jsem?
LUKAŠ
(tocí se střrídave
s tancícími devcaty)
Hrajte mi tu nejskocnejiší,
hrajte hodne veselou!
Za hubicku uprímnejší
(do okna)
najdu-li nem srsáná!
nech si už
svou kyselu!
Hrajte mi
až do pulnoci,
hrajte mi
až do rána!
Málo mlsky na ovoci,
(do okna)
najdu-li v nem sršána!
VENDULKA
Co vidím?
BARCE
Já zan se stydím.
VENDULKA
Tak tupit mné!
BARCE
A dát si k tomu hrát!
VENDULKA
Ne, to by nemoh´,
kdyby mel me rád!
BARCE
(Zlostně,
chce ven)
Dojdu si nañ!
VENDULKA
(zdzrí ji)
Toho se chran!
BARCE
Ten netoudný!
Ty hoky s ním!
VENDULKA
To mně!
BARCE
Kéž mu to
splatit smím!
VENDULKA
Ach, taká hanba!
Nelze mi tu
žít!
(otevře
truhlu a váze si ranecek)
Pryc musím, pryc odtud, pryc!
BARCE
(zavre truhlu a
chce jí brát ranecek)
Co má být?
LUKAŠ
(jako dřív)
Všudy děvcat jako kvítí,
pýcha jest
mi na posměch!
Která
řekne: nech me býti!
(do okna)
Já ji na
to: ty mě nech!
Blážním-li
se po hubičce,
ona
řekne: za měsíc!
Navsydory však
Venduličce
dostanu jich na
tisíc!
(za oknem zvede
jednu dívku a políbí ji)
9. výstup
VENDULKA
(klesne a
pláče)
Ach!
(v okamzení,
kdyz Lukáš
dívku líbá, vystoupí
Tomes a sbor za
oknem)
TOMEŠ
(chytí Lukáse
za rameno)
Styd se!
Hanba to i chlpaci,
kdyby tohle natropil!
LUKAŠ
Všudy
děvčata jako kvítí!
TOMEŠ
Styd se!
Jis se
štěbetají vrapči,
Vendulku zes´
potupil!
LUKAŠ
Pýcha jest
mi na posměch!
SBOR
Ztrestla její
pýchu!
Tot je věru
k smíchu!
BARCE
Zluc mi z toho kipí!
TOMEŠ
Styd se! Styd se! Styd se!
BARCE
Dám ti, dám tí za tvé vtipy!
(vsichini za
oknem se hrnou pryc, Barce
odbehne za
nimi)
VENDULKA
(sama)
Jiz konec milování!
Pryc, pryc, hanba palí,
a láska šálí!
Pryc, pryc!
(vesme ranecek
a rychle odejde)
|
ACTO PRIMERO
Obertura
(Habitación en la casa de los Paloucky. Al fondo una ventana a través de la cual se ve la plaza del pueblo. Una puerta a la derecha, una a la izquierda y una atrás. Mesa, sillas, un cofre, un aparador, etc. Todo en perfecto orden)
Escena 1.
MARTINA
(entra corriendo por la puerta trasera)
¡Vendulka, Vendulka!
¡Señor primo, oídme! ¿Dónde estáis?
¿No sabéis aún nada?
¡Rápido, rápido, venid y escuchad la novedad!
¡Vendulka! ¡Vendulka!
¡Señor primo, oídme! ¿Dónde estáis?
(Vendulka entra, la sigue más lento su padre)
¡Rápido, debéis saber lo que pasa!
¡Tienes un pretendiente en la puerta!
VENDULKA
(alegremente sorprendida)
¿Qué dices?
MARTINA
¡Vendulka, Vendulka,
no te hagas la incrédula!
¿A qué viene tanta modestia?
¡Tú sabías que hoy vendría
a pedir tu mano Lucas!
VENDULKA
(alegre y emocionada)
¿Es cierto?
MARTINA
(impaciente)
¿Lo quieres por escrito?
VENDULKA
No tía, no.
¡No es posible,
no es posible!
Por más que me ame...
¡Acaba de dejar a su esposa en la tumba!
MARTINA
Junto a sus amigos,
puso hoy fin a su luto
y decidió rápidamente
¡elegir una nueva esposa!
¡Con una nueva mujer,
él se casará!
Hace años que de ti se separó,
con el corazón dolorido,
para no contrariar a sus padres.
Hoy, a su esposa y a sus padres
Dios se los llevó al cielo,
¡Ahora Lucas puede tomarte
por esposa!
¡Sí, ahora Lucas
te tomará por esposa!
VENDULKA
(entusiasmada)
¡Yo seré suya! ¡Suya!
¡Por fin!
EL PADRE
¡Deberías pensarlo bien!
VENDULKA
(muy decidida)
¿Por qué dices eso?
EL PADRE
(inseguro)
Pues es que yo creo que...
¡Déjalo ir !
VENDULKA
(decididamente)
¿Yo, a Lucas?
¡Preferiría morir!
EL PADRE
¡Entonces cásate con él!
¡No seré yo el culpable!
Yo ya te he dado mi consejo...
Date prisa a preparar
todo para la boda.
¡Así podré yo deshacerme
del torbellino mundano
y tendré todo el tiempo necesario
para prepararme para el camino del más allá!
Escena 2.
(Barce entra y deja abierta la puerta)
BARCE
¡Ya vienen!
¡Ya vienen!
¡Y detrás de ellos
todo el pueblo!
VENDULKA
¿Ya vienen?
MARTINA
¡Ya vienen!
EL PADRE
¿Ya vienen?
TODOS
¡Ya vienen!
¡Y detrás de ellos el pueblo entero!
EL PADRE (serio) Y LOS DEMÁS
¡Que vean que todo está impecable!
¡Debemos quedar bien!
(Vendulka saca una chaqueta del cofre y las tres
mujeres ayudan al padre a ponérsela)
¡Ahora, rápido, la chaqueta nueva,
como corresponde
en un día de fiesta!
(Lucas y Tomes pasan por detrás de la ventana.
Detrás de ellos los curiosos vecinos y vecinas)
VENDULKA, MARTINA,
BARCE, EL PADRE
¡Ya vienen!
VENDULKA, MARTINA, BARCE
¡Y ahora, salgamos de la habitación
para que no vean a la novia!
(Vendulka, Barce y Martina salen corriendo)
Escena 3.
(El padre se pone de pié para saludar
ceremoniosamente. Lucas y Tomes aparecen
en la puerta, tras ellos, los demás)
TOMES
(Empuja a Lucas hacia adelante)
¡Buenas noches!
(en tono de reproche a Lucas)
¡Estas como atontado!
LUCAS
(como si se acordara)
¡Buenas noches!
EL PADRE
¡Amen, amen!
¿Qué le trae a usted por aquí, primo?
¡Pero por favor, por favor, tomen asiento!
TOMES
Ya no sentaremos con tranquilidad
cuando hayamos dicho
lo que tenemos que decirle...
Lo que traigo, no es ninguna novedad.
EL PADRE
¿Qué desean pues ustedes?
¡Yo no lo sé!
TOMES
Este es mi cuñado Lucas
(empuja hacia adelante al tímido Lucas)
- ¡déjate ver! -
que ha perdido a su mujer, a su madre,
y no tiene hermanas... ¿Qué puede hacer?
La ayuda ajena, sólo trae complicaciones.
¡Necesita una ama de casa!
Cualquiera puede abusar de un viudo
cuando el trabajo en todas partes se amontona,
pues si los establos están llenos de vacas y ovejas,
¿quién controla a los peones?
En la casa, en los depósitos,
en todas partes algo se puede perder.
¿Y qué hacer si a todo eso se suma
un niño que berrea en la cuna?
Por eso quiere Lucas...
(dirigiéndose a Lucas)
- ¡déjate ver! -
tomar una esposa,
y le pido, en su nombre,
¡la mano de Vendulka!
EL PADRE
Mi voluntad en contra de la voluntad de Dios...
Más no les pondré piedras en el camino.
Si los jóvenes así lo desean,
¡pues que así sea en nombre de Dios!
TOMES
Bueno querido primo, que así sea,
¡que así sea, que así sea!
EL PADRE
¡En nombre de Dios, que así sea!
¡Barce, rápido,
trae algo para los huéspedes!
TOMES
(contento hacia Lucas)
Muchacho, exitoso fue el primer paso, mira:
¡ya te he conseguido una novia!
LUCAS
(con alegría, se dirige al padre)
Apenas puedo creer
en mi suerte,
¡conseguir hoy
lo que hace tanto que deseo!
(con afecto toma las manos del padre)
¡De todo corazón os agradezco,
que tan feliz me entreguéis a Vendulka!
EL PADRE
(cohibido)
¡Pues feliz... y no feliz!
LUCAS
(con asombro)
¿Cómo?
¿Lo he entendido bien?
EL PADRE
(evasivo)
¿Porqué te excitas?
¡Al fin y al cabo te la he dado!
LUCAS
(con amargura)
¡Entonces, es que no le parezco el adecuado!
EL PADRE
¡Eso no es lo que yo he dicho!
LUCAS
(triste)
Pues, no feliz...
EL PADRE
¡No tienes por qué tomar mis palabras
tan al pié de la letra!
LUCAS
Usted debe explicarme sus palabras,
¿por qué no es feliz entregándome a su hija?
EL PADRE
¡No me lo preguntes!
LUCAS
Pero quiero preguntar,
¿por qué no me da con gusto a Vendulka?
CORO
¡Debes darle una respuesta!
Cualquier padre le daría feliz a su hija,
¡pero tú, parece que no!
EL PADRE
Está bien, si todos me acosáis de este modo,
escuchad, dejaré hablar a mi conciencia.
¡No creo que os complementéis!
CORO
¡Ay, ay, ay, ay!
¡No sabes lo que dices,
estás equivocado!
LUCAS
(con apasionamiento)
Nosotros, que tanto nos amamos,
que tantos años fuimos fieles a un amor,
que parecía no tener
esperanza alguna...
¿Nosotros, incompatibles?
¿Y por qué?
CORO
¿Y por qué? ¿Y por qué?
¡También queremos saberlo!
EL PADRE
¡Basta ya, dejadme!
¡Dejadme en paz!
LUCAS
(enérgico)
¡No, no, y no!
EL PADRE
Con facilidad tu sangre arde,
y a Vendulka le sucede otro tanto.
¡Lo que de ello resulte,
no será mi culpa!
Ambos tenéis la cabeza dura,
y eso nadie lo podrá cambiar.
Así pues, habrá mucha pelea
y discusiones a diario.
Pero sé bien que todo esto que os digo
os causa risa.
Ya que sabes mi opinión,
¡déjame, déjame tranquilo!
LUCAS
¿Cabezas duras? ¿Cabezas duras?
¡No temáis por ellas,
pues una misma voluntad hay en ambas!
CORO
Sí, no temáis,
¡una misma voluntad hay en ellas!
EL PADRE
Y ahora haz lo que te parezca.
A mí ya no me corresponde opinar.
He cumplido con mi obligación
y estoy contento de tener
una conciencia limpia.
CORO
El ve por todas partes pecados...
¡Ya lo conocéis!
¡Causa risa!
EL PADRE
(alegre)
Y ahora, vecinos, que todo está acordado,
tomad asiento.
¡Brindemos por la salud y la felicidad!
¡Que disfrutemos de este día!
CORO
¡Sentémonos y bebamos!
¡Que disfrutemos de este día!
EL PADRE
Así lo ha querido el pecaminoso mundo.
Yo sólo bebo el rocío del cielo
y tan sólo aspiro a la paz celestial.
Pero antes de terminar,
quiero decirte, Lucas,
cuál será el ajuar de la novia:
además de lo que le corresponde
como cualquier campesina,
¡te daré mil ducados en la noche de bodas!
LUCAS
(rechazando)
¡Eso no tiene importancia!
No le he pedido nada por ella,
Vendulka vale más que todo el oro del mundo.
No deberíais haberme dicho
que Vendulka y yo no nos llevaríamos bien...
¡Os aseguro que dos rocas chocarán,
antes de que haya entre nosotros pelea!
CORO
¡Sí, las rocas chocarán
antes de que entre ellos haya discordia!
(Entran Tomás y Vendulka)
Escena 4.
LUCAS
(recibe a Vendulka con los brazos abiertos)
¡Tesoro mío! ¡Eres mía, realmente mía!
VENDULKA, LUCAS
(en voz baja, uno al otro)
Ahora soy tuya, y tú eres mío.
¿Estamos unidos?
Apenas me atrevo a decirlo,
para que en alma no despierte
de nuevo la añoranza por ti.
¡Estamos unidos, estamos unidos,
ah, sí, estamos unidos!
Apenas me atrevo a decirlo,
pues temo que este feliz momento
desaparezca en el éter.
Soy tuya, y tú eres mío, etc.
CORO
¡Están hechos uno para el otro!
¡Son como dos palomitas!
¡Están hechos el uno para el otro!
LUCAS
(afectuosamente)
Ahora, sólo deseo vivir
contigo y para ti.
¡Eres por siempre, por siempre mía!
¡Sí, por siempre mía!
(quiere besarla)
VENDULKA
(lo rechaza enérgicamente)
¡No! Déjame!
(todos se levantan de la mesa asombrados)
TOMES
¿Qué es esto?
(en voz baja dirigiéndose a Vendulka)
Creo que te pide un beso...
VENDULKA
¡Pues yo no quiero!
TOMES
¡Mirad, la muy coqueta!
¡Sabe cómo hay que tomarle el pelo!
EL PADRE
¡Esta muchacha tiene la cabeza muy dura!
LUCAS
(asombrado pero con calma)
Tesoro mío,
¿cómo debo entender esto?
VENDULKA
¡Es que ahora no es el momento para besos!
LUCAS
Pero Vendulka,
¡sólo se trata de un beso!
VENDULKA
¡No quiero!
LUCAS
¡Pero tengo el derecho de pedírtelo!
¡Y tú me lo darás!
(Se le acerca)
CORO
¡Ay, mirad cómo de rabia
arde su sangre!
TOMES
¿No te das cuenta
que aparte de
burlarse de ti,
no conseguirás nada de ella?
LUCAS
Aunque se oponga,
yo sé que esta bromeando,
y cuanto más me tome el pelo,
¡más me ama!
EL PADRE
¡No quisiste oírme
cuando te lo advertí!
¡No te quejes ahora
de lo que ya sabías!
CORO
¡Oh mirad, mirad, de rabia
arde ya su sangre!
¡Sí que hay pelea, sí que hay pelea!
TOMES
¡Ay, mirad cómo de rabia
arde su sangre!
LUCAS
Aunque se oponga,
yo sé que está bromeando, etc.
EL PADRE
¡Sí, habrá pelea, sí que habrá pelea!
¡Qué triste, mal empieza la cosa!
CORO
¡Una pelea por un beso!
¿Se enojará Lucas con su Vendulka?
Un beso le ha pedido él,
¡pero ella se niega!
TOMES, CORO
(alzando su copa)
¡Bebamos a su salud,
y luego los dejaremos solos!
Ya se pondrán de acuerdo,
y todo se arreglará.
TOMES, CORO
¡Se reconciliarán,
y todo se arreglará,
¡Bebamos a su salud,
y luego los dejaremos solos!
TOMES
¡A vuestra salud! ¡A vuestra salud!
¡Os lo deseamos de corazón!
¡Mucha suerte y mucha salud!
¡Os lo deseamos de todo corazón!
¡Mucha salud!
¡Mucha salud para vosotros!
CORO
¡A vuestra salud! ¡A vuestra salud!
¡Os lo deseamos de todo corazón!
¡Mucha suerte y mucha salud!
¡Os deseamos mucha felicidad!
EL PADRE, LUCAS, VENDULKA
¡Estimados vecinos, os lo agradecemos!
¡Dios os lo recompensará!
¡Estimados vecinos, os lo agradecemos!
Escena 5.
LUCAS
¡Jamás, jamas en mi desventura,
tesoro mío, llegué a pensar
que un día estaríamos
para siempre juntos!
VENDULKA
¡Tampoco yo, amado mío,
abrigué la esperanza
de que un día sería tuya,
y que ya no habría mas despedidas!
LUCAS
¡Sin ti, oh, sin ti
qué largos fueron los años!
¡Tu renovada fidelidad me recompensa
de todos los sinsabores padecidos!
VENDULKA
Sin embargo, mi fidelidad hubiera sido vana;
no nos hubiera bastado para ser felices
si tu pobre difunta esposa
no nos hubiera abierto el camino.
¡Por eso honraré su memoria,
y seré una madre para su niñito!
(Barce y Martina traen una cuna con el niño y
luego salen. Vendulka se dirige hacia ella)
VENDULKA
¡Inocente pequeño, ahora eres mío,
a partir de hoy te criaré!
LUCAS
¡Oh, eres un ángel de bondad!
VENDULKA
(en la cuna)
¡Oh, te prometo,
pequeño querido,
ser una buena madre,
te amaré por ella,
alma querida!
LUCAS
(para sí)
¡Qué hermosa es
y qué noble!
(Vendulka toma un reciente y esparce arena
blanca alrededor de la cuna)
LUCAS
(se asombra)
¿Y eso?... ¿Para qué?
VENDULKA
(con temor)
¡Pst! ¡Silencio!
LUCAS
(señala la cuna)
¿Se despertará?
VENDULKA
(mira temerosa a su alrededor)
¡Escucha,
si es que lo quieres saber!
Ahora resplandece el atardecer,
pero antes de que oscurezca,
se elevará desde su profunda tumba,
la madre y vendrá hacia su niño.
Sus pies dejarán huellas sobre la arena
cuando se acerque a la cuna,
para mecer y arrullar al niño
hasta que se duerma.
Si ella creyera que el huérfano
se encuentra en malas manos,
sus amargos lamentos
se escucharían a medianoche.
Pobre pequeñín,
consuela a tu madre
y dile cuando venga,
que cuidaré bien de ti,
¡que te cuidaré muy bien!
LUCAS
Deja dormir a los muertos
y a nosotros vivir felices.
¡Ahora eres mía!
(quiere besarla dulcemente)
VENDULKA
(lo aparta decidida)
¡Te lo ruego,
oh, déjame!
LUCAS
¿Y por qué?
¿O es que ni siquiera puedo preguntar
por qué no me quieres dar un beso?
VENDULKA
¡Tengo mis razones!
Quiero honrar la memoria de tu esposa.
Debes saber que te dejaré darme un beso
después de la boda, cuando sea tu esposa,
entonces la difunta no se enojará.
LUCAS
¿Hasta la boda debo esperar?
¿Hasta la boda?
¡Ay, ay, ay, ay, ay! ¿Acaso te burlas de mí?
Eres muy atractiva cuando bromeas
y me haces enojar.
¡Primero me entregas toda el alma,
después me niegas un beso,
y luego te ríes de mí!
¡Quiero el beso!
(la persigue)
VENDULKA
(lo aparta)
¡No me hagas enojar!
LUCAS
¡Pues dámelo!
VENDULKA
¡Es suficiente, ya basta!
LUCAS
Quiero amarte,
sólo deseo eso.
Basta de oposición
y de discusión.
Por lo que a mí respecta,
estoy dispuesto a olvidar.
¿Acaso quieres deshacerte de mí?
Quiero mi beso.
VENDULKA
¡No bromeo,
hablo en serio!
Acepta mi negativa
y deja de pelear,
quiero que comprendas
que te lo pido
¡por la paz de los difuntos!
Y ahora ¡déjame!
(Persiguiéndose, llegan a la puerta trasera.
Vendulka empuja a Lucas hacia afuera y la
cierra. Lucas entra por la ventana riéndose)
LUCAS
(Bromeando)
¡Ja, ja, ja!
¡Ahora comenzamos de nuevo!
VENDULKA
(muy seria)
¡Ahora, ni una palabra más!
LUCAS
(asustado)
¿Qué? ¿No estás bromeando?
¿Estás enojada?
(se acerca suplicante)
No era mi intención
ser testarudo,
Perdonar es también parte del amor.
VENDULKA
(amablemente)
¡Pero si pleno de amor, pleno de amor
está mi corazón!
LUCAS
Lo refleja tu mirada.
¡Sé que no quieres herirme,
tú misma me darás, sin que te lo pida,
un beso de amor!
VENDULKA
(para sí)
¿Qué hago?
¿Cómo mantenerme firme?
¡Si yo también lo deseo!
LUCAS
¡El corazón llama al amor,
su fuego arde libre y dulce!
VENDULKA
(con énfasis)
¡Pues no!
LUCAS
(con énfasis)
¿Por qué?
VENDULKA
El corazón le dolería en la tumba,
si tan pronto besaras a otra.
Por las noche suspiraría a mi lado
y sus ojos me mirarían con reproche.
LUCAS
¡Basta!
¡Su pena te importa más que la mía!
¡Oh, qué dolor me causa todo esto!
VENDULKA
(afectuosamente)
¡Gustosa te daría mi sangre y mi alma,
para consolar tu pena!
LUCAS
¿Y el beso?
VENDULKA
(después de una corta reflexión)
¡No te lo daré!
LUCAS
¿Realmente crees que sería un pecado
concederme ese deseo?
VENDULKA
¡Te daría la mitad de mi corazón!
LUCAS
¿Pero no un beso?
VENDULKA
¡No!¡ Cede por mí!
LUCAS
¡Una mujer debe ser tierna!
VENDULKA
¡Y el hombre debe ser más comprensivo!
LUCAS
¿Todo tiene que ser como tú lo quieres?
VENDULKA
¿Y tú siempre quieres tener la razón?
LUCAS
¡El verdadero amor no es terco!
VENDULKA
¡El amor es más que un simple beso!
LUCAS
¡Quien no cede, no ama!
VENDULKA
¿Por qué debo ceder sólo yo?
LUCAS
¡Por ti perderé la razón!
VENDULKA
¡Estoy a punto de enfurecerme!
LUCAS
¡Con más furia te recompensaré,
para que te arrepientas por rechazarme!
VENDULKA
¡Pues enfurécete, si quieres,
no tengo por qué ser tuya!
LUCAS
¡Échame ahora mismo,
alguien me encontrará...
¡Seré feliz en otra parte!
VENDULKA
Ya soporté perderte una primera vez,
¡seguro que podré soportarlo una segunda!
LUCAS
¡De jóvenes bellas está lleno el mundo,
y sus besos son como la miel!
VENDULKA
(se concentra en los utensilios de cocina)
¡Tengo que ocuparme de las cosas de la casa,
no puedo perder el tiempo con tonterías!
LUCAS
(furioso, cierra los puños)
¡Diablos!
VENDULKA
(toma una jarra de madera en sus manos)
¡Anda a rezongar a otra parte!
LUCAS
(revuelve con furia jarras, ollas, etc.)
¿Estos malditos utensilios
significan para ti más que yo?
¡Estás completamente loca!
Escena 6.
EL PADRE
(entrando)
¡Tal cual lo dije,
ya sucedió.
¡Un milagro sería, si no fuera así!
(amenaza a Lucas con el puño)
¡Tú, eres un cabeza dura!
(a Vendulka)
¡Y tú igual!
¿Acaso mintió el viejo padre?
Os burlasteis de mí cuando os previne,
ahora arreglaros como podáis.
¡Como no queréis escucharme,
yo ya no me preocuparé más!
Ni os oigo,
no os conozco.
Tal cual lo dije,
ya sucedió.
¡Un milagro sería, si no fuera así!
(sale)
VENDULKA
(para sí)
¿Tenía razón cuando me advirtió?
LUCAS
(para sí)
¿Tenía razón cuando me desaconsejó?
(a Vendulka)
¿Vas a ceder,
o debo marcharme?
Un beso o...
VENDULKA
(intransigente, pero con suavidad)
¡Márchate y déjame en paz!
(Lucas se va furioso)
Escena 7.
VENDULKA
(mirando salir a Lucas)
¿A dónde irá?
¿Debo llamarlo para que regrese?
¡No, por nada del mundo!
Quiero olvidar toda esta pelea,
su furia seguramente se calmará
y finalmente me dará la razón.
(apasionada)
¡Además, me ama,
me ama por encima de todo!
No podrá olvidar aquel bello tiempo,
en el que la luna nos veía juntos
en el valle oscuro,
¡debajo de nuestro álamo!
¡Cuántos besos!
¡Oh, tiempo del amor primero
volverás con toda tu felicidad!
(Martina entra corriendo)
MARTINA
¿Qué ha pasado?
¡Estoy desconcertada!
Lucas va furioso hacia la taberna,
¿quién lo vio alguna vez entrar en la taberna?
VENDULKA
(enojada)
¡Todo por su terquedad!
¡Lo hace para fastidiarme!
MARTINA
¿Valió la pena
discutir?
VENDULKA
(enojada)
Todo por un beso... ¡qué tontería!
MARTINA
¡Deberías habérselo dado!
VENDULKA
¿A la taberna?
¡Qué vergüenza, qué vergüenza!
MARTINA
¡Todo ha sido por tu culpa!
¡Iré a buscarlo de tu parte!
VENDULKA
(incómoda)
¡Hablemos de otra cosa!
MARTINA
¡Bueno, de todas formas estoy intrigada!
Quiero preguntarte algo.
Yo, querida, ya estoy muy vieja
y necesito una ayudante para
seguir con mi negocio
de contrabando.
¿No sabes de alguna muchacha
adecuada para eso?
Una que no se asuste a medianoche
cuando el bosque está oscuro,
y que no tema a los acantilados,
ni a las tormentas, ni a la nieve.
VENDULKA
¡No conozco a ninguna tan valiente!
MARTINA
Sí, las jóvenes de hoy en día son ociosas.
¡Parecen de mazapán!
VENDULKA
¿Dónde podría encontrarte tal ayudante?
MARTINA
¡Piénsalo!
¡Buenas noches!
(se aleja)
VENDULKA
¡Buenas noches!
(sola)
VENDULKA
¡Y tú, pequeño mío,
ahora te pertenezco sólo a ti!
(se sienta junto a la cuna y la mece)
Duerme mi angelito, duerme tranquilo,
la madre arrulla a su niñito.
Duerme, duerme mi pequeñito,
la madre arrulla...
(reflexiona)
¡Oh, tu madre está en la tumba!
¿Es que Lucas no lo entiende?
Seguro que entrará en razón.
¡Comenzaré otra canción!
Volaba una blanca palomita
y se cruzó con un santo angelito.
Alma humana,
¿a dónde quieres llegar?
¡Hasta el cielo quisiera volar!
Vuela, almita, hacia el cielo,
que yo iré por ti donde el niñito,
y dulcemente lo besaré,
y lo mimaré,
y le diré cuanto lo ama su madrecita.
(se duerme recostada sobre la cuna)
Escena 8.
BARCE
(entra corriendo)
¡Qué vergüenza!
¡Todo el pueblo vendrá para acá!
¡Qué vergüenza!
¡Ella duerme y aún no sabe
que se ha pisoteado su honor!
¡Ah, no te perdonaré, me rendirás cuentas!
¿Qué es eso? ¡Cada vez se acercan más!
(Lucas y unos músicos asoman por la ventana)
¡Ya vienen, ya vienen, ya vienen!
VENDULKA
(se sobresalta, ve a Lucas y cree soñar)
¡Oh! ¿Dónde estoy? ¿Dónde estoy?
LUCAS
(bailando en ronda con las jóvenes)
¡Tocad la mejor canción para bailar!
¡Tocad algo bien alegre!
Me sobran los besos
(hacia la ventana)
y los encuentro por doquier,
¡no necesito tus besos agrios!
¡Tocad hasta la medianoche,
tocad hasta el amanecer!
De nada vale una fruta,
(hacia la ventana)
¡si dentro tiene una avispa!
VENDULKA
¿Qué veo?
BARCE
¡Me avergüenzo por él!
VENDULKA
¡Ofenderme así!
BARCE
¡Y para colmo, con música!
VENDULKA
¡No, no lo haría
si me amara!
BARCE
(furiosa y hacia afuera)
¡Te vas a enterar, pobre de ti!
VENDULKA
(la retiene)
¡No, déjalo!
BARCE
¡Qué insolente!
¡Y también esas muchachas!
VENDULKA
¡Que me pase esto a mí!
BARCE
¡Si pudiera darle lo que corresponde!
VENDULKA
¡Oh, qué vergüenza!
¡Aquí ya no puedo vivir!
(abre el cofre y prepara un hatillo)
¡Tengo que irme lejos de aquí, lejos!
BARCE
(cierra el cofre e intenta quitarle en hatillo)
¿Qué haces?
LUCAS
(como antes )
¡Jovencitas hay a montones,
su orgullo es para dar risa!
Si una me dice: ¡déjame en paz!
(hacia la ventana)
Le respondo: ¡déjame en paz tú!
Si me apetece un besito,
y ella me dice que dentro de un mes,
para darle la contra le demostraré
¡que puedo recibir mil besos!
(detrás de la ventana besa a una de las jóvenes)
Escena 9.
VENDULKA
(comienza a llorar)
¡Oh!
(En el momento en que Lucas besa a la joven,
aparecen Tomes y el coro en la ventana)
TOMES
(toma a Lucas por los hombros)
¡Avergüénzate!
¡Ni siquiera un niño
sería capaz de una travesura semejante!
LUCAS
¡Hay tantas muchachas como flores!
TOMES
¡Avergüénzate!
¡Todo el mundo comenta
que has ofendido a Vendulka!
LUCAS
¡Su orgullo es absurdo!
CORO
¡Quiere castigar su orgullo!
¡Es para dar risa!
BARCE
¡Monto en cólera!
TOMES
¡Avergüénzate! ¡Avergüénzate!
BARCE
¡Te daré, lo que te mereces!
(todos los que están detrás de la ventana salen
corriendo, Barce los sigue)
VENDULKA
(sola)
¡Se acabó el enamoramiento!
¡Debo partir, debo partir!
¡La vergüenza quema y el amor engaña!
¡Debo partir, debo partir!
(toma su hatillo y sale rápidamente)
|